Kapitola 19.

272 19 0
                                    

Podzim/zima 2018

Ležela jsem na manželské posteli v našem mikro bytě nedaleko kampusu v Parmě a zírala do stropu. V hlavě se mi honily 2 věty stále dokola. "Léčba přestala fungovat. Bohužel vám zbývá asi půl roku života." Pořád a pořád dokola. Moje mamka za půl roku umře.

Ve dveřích ložnice se objevil Damiano se soucitným pohledem. "Adri, nechceš se aspoň projít? Třeba se ti udělá trochu líp," navrhnul, ale já ho skoro ani nevnímala a jen zakroutila hlavou. To byl náš rituál posledního týdne. Damiano se snažil mě rozptýlit a já všechny jeho snahy bojkotovala, abych se mohla nechat užírat smutkem a lítostí. Slyšela jsem, jak si povzdychl a pak si lehl vedle mě. Objal mě kolem pasu a přitáhl si mě k sobě. A já mu zabořila obličej do ramene a rozbrečela se jako už tolikrát během posledních několika dní.

Škola byla to jediné, co mě trochu drželo nad vodou. Milovala jsem každou minutu, kterou jsem strávila v učebnách a v tělocvičně. Byly to jediné chvíle, kdy jsem dokázala věnovat se něčemu smysluplnému a nevyčítat si, že bych měla být v Gorzanu s rodiči. Volali jsme si každý večer a oni mě pořád dokola ujišťovali, že by moje přítomnost doma stejně ničemu nepomohla a ať se dál učím a pracuji na svém snu.

Začala jsem každý víkend bez výjimky jezdit domů, abych si užila její přítomnost. Trávila jsem s ní každou volnou minutu. Dívaly jsme se společně na filmy, četly jsme si knížky nebo jsem vařila a pekla cokoliv, co si jeden z rodičů vymyslel. Nebýt té příšerné nemoci, byly by to jedny z nejkrásnějších okamžiků v mém životě.

Uvnitř mě ale stále sžíralo to, že o ni brzy přijdu, a i když jsem tušila kdy, nedokázala jsem se na to nijak připravit. A nebyla jsem sama. Nejednou jsem slyšela tátu brečet, když si myslel, že ho nikdo neslyší a jen se to přidalo k součtu všech věcí, které mi lámaly srdce.

"A dost. Okamžitě se oba přestaňte tvářit pohřebně a naplánujte novoroční večírek, jako každý rok. Odmítám tady ležet a dívat se na vás dva, jak se tváříte, jako bych už byla mrtvá," rozčílila se na začátku prosince mamka. Já i táta jsme vykulili oči a zůstali na ni koukat v naprostém šoku. Měla teď několik dobrých dní a vrátila se jí i trocha energie, takže odmítala polehávat a mezi záchvaty kašle nás začala komandovat. "Chci nejlepší večírek, co tady kdy byl, takže se koukejte snažit," usmála se a já v jejích očích viděla tu starou jiskru.

Ještě před Vánoci jsem stihla splnit tolik zkoušek, jak jen bylo možné a nic nebránilo tomu, abych se ponořila do plánování detailů novoročního večírku pro rodinu, známé, místní, ale hlavně pro mamku. Vánoce jsme strávili všichni 4 společně a byly to ty nejhezčí Vánoce za posledních několik let. Nikdo se nestresoval, jen jsme si užívali, že jsme všichni spolu.

26. prosince jsem strávila jeden večer v Parmě s Damianem a jeho rodiči, ale ani jeden z nich si nedokázal odpustit soucitné pohledy a neustálé dotazy na to, jak to zvládám a jestli jsem v pořádku. Kvůli tomu jsem se cítila ještě mnohem hůř. Od Carla a Alice jsem dostala několik knih a Damiano mi dárek dal až později v soukromí jeho pokoje. "Nechtěl jsem, aby to viděli naši. Možná je to trochu trapný," oznámil mi, když mi podával malou světle modrou krabičku na šperky. "Ty víš, jak člověka navnadit," zasmála jsem se a otevřela víčko. Uvnitř byl jemný stříbrný náramek se dvěma přívěsky ve tvaru srdíčka. Na jednom bylo vyryto D a na druhém A. I když jsem šperky nosila jen při velmi výjimečných událostech, vytáhla jsem náramek z krabičky, usmála se na Damiana a poprosila ho, aby mi náramek zapnul kolem zápěstí. "Děkuji, je to moc krásné," řekla jsem a políbila ho. Pak jsem mu předala svůj dárek. Byla to hra na Playstation, o které mluvil poslední měsíc v jednom kuse.

"A zábava může začít," prohlásila rozhodně mamka, poté co si uvázala šátek kolem hlavy. Byla tak krásně nalíčená a oči jí tak zářily, že skoro ani nešlo poznat, jak unavená a zesláblá ve skutečnosti je. "Jsi si jistá, že to zvládneš?" zeptal se jí taťka a dal jí malou pusu na čelo. "Samozřejmě," řekla přesvědčivě a zářivě se usmála. Já i Luca jsme byli odhodlaní udělat všechno proto, aby si rodiče večer mohli užít a nemuseli se zatěžovat obsluhováním hostů. Chtěli jsme, aby si tento večer užili společně, jen oni dva ve společnosti lidí, kterým na nich záleželo. Než odbila půlnoc, sledovali jsme s bráchou rodiče, kteří se přesunuli do klidnějšího koutku restaurace a usmívali se na sebe, jako by byli dva zamilovaní puberťáci. "Myslíš, že se takhle budu na Alessandru taky dívat po 30 letech?" zeptal se Luca a bratrsky mě objal kolem ramen. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a usmála se. "Myslím, že jo."  

La rosa gialla (CZ)Where stories live. Discover now