Kapitola 20.

304 20 2
                                    

Jelikož jsem se psaním oproti závodům napřed, dovolím si trochu manifestovat výsledky prvních závodů a možná třeba i celé sezóny. Forza Ferrari! 😁

-B. ❤

Březen 2024

Únor utekl jako voda. V práci mi uspořádali rozlučkový večírek. Byl to první firemní večírek, na který jsem se dostavila, ale vzhledem k tomu, že ho pořádali kvůli mně, nemohla jsem se tomu vyhnout. Bylo to vlastně moc hezké a dojemné, strávila jsem tam víc než jeden rok svého života a našla tam opravdovou lásku ke svému povolání. Kala se Sarah můj odjezd obrečely, ale slíbily jsme si, že zůstaneme v kontaktu. Na rozloučenou mi darovaly červené týmové tričko Ferrari s obrovským číslem 16 na zádech a měly z toho ohromnou legraci.

Scuderia začala novou sezónu nejlépe jak mohla. Při testech všechno dopadlo na výbornou a závod v Bahrajnu vyhrál Charles s Carlosem hned v závěsu. Byla to obrátka o 180 stupňů oproti loňskému roku. Všem to vlilo novou krev do žil a celý tým i celá Itálie se vezli na velké vlně optimismu.

Strávila jsem v Gorzanu jen 3 dny, než byl čas odletět do Saudské Arábie a připojit se k týmu. Letěla jsem úplně sama, obyčejným linkovým letem, protože většina zaměstnanců se přesunula z Bahrajnu rovnou do Džiddy. Let z Říma trval víc než 5 hodin a já byla jako na trní. Připadalo mi, jako by se mě chystali hodit žralokům. Nikdy jsem neměla ráda velké změny a velké množství cizích lidí kolem sebe. Na druhou stranu jsem věděla, že jsem ve své práci dobrá a ta se od toho, co jsem dělala doposud, neměla nijak zásadně lišit.

Na letišti mě vyzvedl řidič, který mě odvezl nejprve na hotel, kde jsem se trochu osvěžila a převlékla, protože teplotní rozdíl mezi Itálií a Džiddou byl víc než 15°C. Potom mě řidič odvezl na okruh, kde si mě vyzvedla Chiara, můj strážný anděl a styčný důstojník pro nadcházející týdny. Předala mi můj vlastní paddock pass, čili průkazku, díky které se dostanu kamkoliv budu potřebovat. "Už to začíná být vážné," pomyslela jsem si, když jsem procházela uličkou kolem zaparkovaných kamionů a hlavně kolem motor homů jednotlivých týmů. Rudý motor home Scuderie Ferrari zářil na míle daleko.

Chiara mě provedla celým padokem, včetně celého zázemí týmu, garážemi, prostě všude kde mohla. Nafasovala jsem několik sad týmového oblečení a poté mi popsala moji hlavní pracovní náplň. V podstatě jsem si většinu času mohla dělat, co jsem chtěla. Musela jsem být přítomna u rozcvičky mechaniků, a hlavně být neustále na telefonu pro případ nouze. "Můžeš klidně sledovat tréninky, kvalifikaci i závody s ostatními. Jen se ujisti, že máš pořád telefon v dosahu a můžeš kdykoliv reagovat," usmála se na mě a já se křečovitě usmála zpátky. "Vím, že je toho moc najednou, ale dej tomu pár dní a zvykneš si," pohladila mě po rameni a já přikývla. "Tohle je místnost pro fyzioterapii. Bude sloužit tobě a Thomasovi. Ten dorazí zítra." Rozhlédla jsem se po místnosti se dvěma masážními stoly, místem na cvičení na zemi a nepřeberným množství protahovacích pomůcek jako jsou různé míče nebo gumy. Jediný rozdíl oproti ordinaci, kde jsem pracovala doposud, byla diametrálně odlišná barevná paleta. Byla jsem zvyklá na tlumené odstíny modré a zelené, tady bylo všechno červené.

Bylo teprve úterý a v padoku nebylo nijak zvlášť rušno, proto jsem se rozhodla ještě projít, abych následující dny tolik nebloudila. Potom jsem se úplně vyčerpaná nechala odvézt na hotel. Dala jsem si další sprchu, objednala si přes pokojovou službu lehkou večeři a sedla si na postel, abych si mohla pustit něco na Netflixu a v klidu se najíst. Potom se ozvalo zaklepání na dveře. "Buonasera," ušklíbl se Charles, když jsem otevřela dveře. "Buonasera," odpověděla jsem a ustoupila, aby mohl vejít dovnitř. Aniž by se mě ptal na svolení, posadil se na okraj postele a strčil si do pusy jedno cherry rajče z mého talíře. "Tak jak sis užila první den?" zazubil se, když polknul, co měl v puse. "Je toho hodně najednou. Mám z toho ještě větší strach, než když jsem nevěděla nic," přiznala jsem popravdě, povzdychla si a sedla si vedle něj. "Jak jsi vůbec věděl, na kterém jsem pokoji?" zeptala jsem se. "Mám na to svoje lidi," pokrčil rameny a znovu se ušklíbl.

"Zvládneš to, Adri. Oba to víme, tak se přestaň stresovat."

"Tobě se to lehko řekne. Pohybuješ se s tímhle cirkusem už několik let. Já jsem tu první den."

"Jo, ale ty tu máš lidi, kteří jsou ochotní ti poradit s tím, jak tenhle cirkus funguje," usmál se a já v tu chvíli věděla, že má pravdu. Mám tu Charlese a Chiaru. A zítra přijede druhý fyzioterapeut Thomas, který mi jistě bude taky nápomocný. Všechno bude dobrý.

Charles měl pravdu. Strávila jsem celý čtvrtek v padoku a střídavě pomáhala s protahováním komukoliv komu bylo potřeba, zatejpovala jsem pár ramen a bedlivě sledovala oba tréninky. I když to byly jen tréninky, koukala jsem na vozy vyjíždějící z garáží jako jojo a nespouštěla oči z obrazovek s živými záběry a statistikami. A zatím to vypadalo, že i tenhle víkend se Ferrari bude dařit.  

La rosa gialla (CZ)Where stories live. Discover now