Prosinec 2024
Jelikož nám bylo líto, aby se Joris hned vrátil zase domů, ubytovali jsme ho v jednom z pokojů, kde se okamžitě uložil do postele a usnul jako dřevo. Naopak táta na náš návrat netrpělivě čekal v obýváku na gauči a podřimoval u náhodného filmu, který hrál v televizi. Když slyšel, jak se zaklaply dveře, okamžitě vyskočil na nohy. "Tak co?" zeptal se nedočkavě Charlese. "Tak tohle jste řešili v autě?" došlo mi najednou. "Vážně si myslíš, že bych tě žádal o ruku, aniž bych se napřed dovolil tvého táty? Za koho mě máš," odfrknul si Charles a já s úsměvem zakroutila hlavou a ukázala tátovi prstýnek s kamínkem, který se třpytil na mé ruce. "Mia cara," vydechl táta, pevně mě objal a políbil na tvář.
V pondělí dorazili do penzionu nejen všichni Leclercovi, ale i Luca s rodinkou. Byl to dost chaotický den. Tak moc chaotický, že si nikdo ani nevšiml nového šperku, se kterým jsem všem dost okatě mávala před obličejem. Až když jsem si u společné večeře podepřela bradu rukou, Charlotte se zarazila v půlce sousta a zapištěla. "Mon dieu," hlesla Pascale a okamžitě vstala, aby mohla mě i Charlese políbit a pogratulovat nám. Následovalo kolečko, při kterém nám pogratulovali i všichni ostatní kromě táty a Jorise, který nezapomněl hrdě zmínit, že byl u toho. "Dlužíš mi 20 euro," šťouchl Luca loktem do mého otce a mně spadla brada. "To snad nemyslíte vážně," zabručela jsem. "Zase jste se vsadili?" Luca s tátou synchronizovaně přikývli a přiznali, že táta se vsadil, že už to Charles letos nestihne, naopak Luca tvrdil, že ano.
Pascale, Charlotte i Carla se velkoryse nabídly, že nám pomůžou s přípravou občerstvení na večer, takže jsme mohli poslat Charlese, Jorise a Lucu hrát si s dětmi do bezpečné vzdálenosti od kuchyně. Připravili jsme všechno, co bylo našich silách a brzy odpoledne se začali scházet hosté z blízkého i širšího okolí. Brzy byla restaurace penzionu úplně plná, celá místnost se otřásala smíchem a proudila jí výborná nálada.
"Pořád nemůžu uvěřit, že se moje malá ségra bude vdávat," prohodil později večer Luca, když jsme se sešli v kuchyni a snažili se zbavit haldy špinavého nádobí. "Nemůžeš uvěřit tomu, že by si mě někdo vzal?" šťouchla jsem do něj s úsměvem.
"Naopak. Nemůžu uvěřit tomu, že si bereš Charlese. Toho Charlese, který ti schoval tvoji oblíbenou knížku a vrátil ti ji, až ses kvůli tomu rozbrečela. Toho Charlese, který ti málem zlomil nos, když ti omylem kopnul míč do obličeje."
Při těch vzpomínkách jsme se oba nahlas uchechtli. "Dost se od té doby změnil," poznamenala jsem a Luca přikývl. "To ty taky," usmál se a objal mě. "Můžu tě o něco poprosit?" zeptala jsem se svého bratra, který okamžitě bez váhání přikývl. "Až ten den přijde, půjdeš mi za svědka?"
"To je snad jasný, ne?" ušklíbl se a objal mě. "Neruším?" ozvalo se za námi a já se otočila na svého snoubence. Charles je můj snoubenec. Hustý! "Ty nikdy," usmála jsem se na něj a přešla k němu, abych od něj mohla vzít další nádobí, které s sebou donesl. "Budeme si muset promluvit," řekl Luca jeho směrem a Charles znejistěl. "Vážně?" zamračila jsem se na bráchu a ochranitelsky si stoupla před Charlese. "Jestli jí někdy ublížíš, najdu si tě a zabiju tě nesmírně bolestivým způsobem," oznámil mu a Charles hlasitě polknul. "Dělám si srandu," uchechtl se Luca. Charlie konečně uvolnil stisk na mé ruce. "Přísahám, že udělám všechno, co bude v mých silách, aby Adri byla vždycky šťastná," šeptl Charles a Luca spokojeně přikývl. Já se Charlese podívala a něžně ho políbila na tvář. Ten kluk se mi vážně snad jenom zdá.
Když se přiblížila půlnoc, rozlili jsme do skleniček vychlazené šampaňské na přípitek a každému hostu rozdali po jedné skleničce a jedné prskavce. Těsně před začátkem odpočítávání poslední minuty jsem našla Charlese a odvlekla ho z hloučku nadšených sousedů do tichého koutku zahrady. Díval se na mě svýma velkýma zelenýma očima, ve kterých se odráželo světlo z okolních žárovek a laskavě se usmíval. "Vypadáš nádherně," prohodil a krátce mě políbil. Až příliš krátce, takže jsem ho popadla za zátylek a přitáhla ho zpátky k sobě, abych si ho mohla vychutnat o něco déle. "Ty taky," usmála jsem se a slyšela, jak hosté kolem nás začínají odpočítávat posledních 10 vteřin. "Tak na další skvělý rok?" navrhla jsem, ale Charlie zakroutil hlavou. "Na dalších skvělých 70 let," ušklíbl se a ve chvíli, kdy kolem nás vypukl jásot oslav nového roku, si se mnou přiťuknul skleničkou a znovu spojil naše rty.
Tak co? Jste všichni připravení na epilog? Já nejspíš po jeho vydání zapláču, protože se mi s příběhem Adri a Charlese nechce ani trochu loučit. 😁Ale v nejlepším se má přestat a snad se s vámi sejdu u dalšího příběhu 😊
-B. ❤️
