Prosinec 2024
Rozběhla jsem se k tátovi a skočila mu do náruče. Láskyplně mě objal a já si zabořila obličej do jeho ramene. Cítila jsem z něj lasagne, tak jako v podstatě skoro vždycky, když jsem se vrátila po delší době domů. Zachytila jsem, jak táta pokynul rukou Charliemu, aby přišel blíž k nám a pak ho drapnul za paži a přitáhl ho do společného objetí. Zahihňala jsem se a užívala si pocit, který nejspíš zažívá plátek sýra v sendviči.
"Nemůžu uvěřit, že máme doma na obědě šampiona Formule 1," pronesl nevěřícně táta, když jsem položila na stůl pekáč s čerstvými lasagnemi. "Už jsem tu byl na obědě mockrát," culil se Charles, ale bylo vidět, jak mu ta poznámka lichotí. "Ale to jsi byl prostě jenom náš Charlie," nesouhlasil táta. "Pořád je to prostě náš Charlie, tati," usmála jsem se na něj a pustila se do jídla.
Později odpoledne jsme všichni 3 vyrazili za mamkou. Charles po cestě zastavil před mým oblíbeným květinářstvím, aniž bych mu to musela říct, a zatímco jsem čekala na uvázání růží, koutkem oka jsem sledovala, jak ti dva v autě o něčem zapáleně diskutují. Když jsem se vrátila k autu, Charles byl nakloněný dozadu a táta ho se slzami v očích objímal. "Stalo se něco?" zeptala jsem se jich trochu vyděšeně a svraštila obočí. "Vůbec nic," vzlykl táta, což mi na klidu nepřidalo. Táta mě pohladil po tváři a utřel si slzy. Přitom se na mě díval tak něžně, až jsem začala podezírat Charlese, že mu právě řekl, co se stalo v Abú Dhabí těsně před závodem. Ale jelikož ani jeden z nich nevypadal, že by byl ochotný se podělit o obsah jejich rozhovoru, nechala jsem to prozatím plavat.
"Dneska mě mrzí snad ještě stokrát víc, že tu není s námi," povzdychl si táta, když jsme umístili kytici do vázy na desce. "Protože máme doma šampiona F1?" ušklíbla jsem se a propletla svoje prsty s Charlesovými. "To taky," usmál se táta a znovu mě pohladil. "La mia bambina," dodal s pohledem znovu upřeným na mě.
"Co jsi tátovi řekl v autě?" udeřila jsem na Charlese v bezpečí mého pokoje, když jsme se vrátili ze hřbitova. Charles se na mě vyděšeně podíval a pak zakroutil hlavou. "Ty jsi něco slyšela?" špitl.
"Neřekl jsi mu o..."
"Ne!" vykřikl. "Domluvili jsme se přece, že je to naše věc, a že tím nechceme trápit nikoho dalšího, ne?"
"Správně," souhlasila jsem a oddechla si. "Tak co jste řešili?" nevzdávala jsem se. Charles se potutelně uculil a pak pokrčil rameny. "Jen jsem potřeboval jeho radu v jedné věci. Dočkej času."
Překřížila jsem si ruce na prsou a zamračila se na něj. "Zase jsi se proti mně spolčil s mým vlastním otcem."
"Mamma mia, Adri! Musíš být vždycky tak tvrdohlavá?" zasmál se Charles a já s úsměvem přikývla.
"Je to jedna z mnoha věcí, které na mně miluješ," zakřenila jsem se a on zakroutil hlavou.
"Všechno na tobě miluju," usmál se a naklonil se ke mně, aby mě mohl políbit.
Další den večer mě Charles vytáhl na romantickou večeři do restaurace Cavallino. Jednalo se o vyhlášenou restauraci v Maranellu, kde snad na všem byly motivy Ferrari. Na nádobí, na zdech, na ručnících na záchodě a na zdi viselo celé přední křídlo formule s číslem 16. "Kam jinam bys mě mohl vzít než sem," zasmála jsem se, když nás usadili ke stolu pro dva. Charles tu byl vždycky vítaným hostem, takže i když byla restaurace nacpaná k prasknutí, stůl pro něj se vždy našel. Jelikož mě Charlie ujistil, že úplně všechno z menu je vynikající, nechala jsem výběr na číšníkovi a mezitím usrkávala svoje červené víno. "Kdy vlastně dorazí tvoje mamka a bráchové?" zeptala jsem se, aby řeč nestála, i když ani jednomu z nás nevadilo čas od času příjemné ticho. "Až v pondělí. Ještě máme celý víkend sami pro sebe," oznámil mi Charles a položil svoji dlaň na hřbet mé ruky. Nemohla jsem si nevšimnout, jak je jeho ruka podivně horká a zpocená, jako by se o něj pokoušela nějaká viróza, což samo o sobě bylo zvláštní, protože nemocný skoro nikdy nebýval. "Je ti dobře? Dost se potíš," zeptala jsem se a on okamžitě zrudnul. "Promiň," hlesl a otřel si ruku o kalhoty. "Můžeme jít domů, jestli se cítíš špatně," navrhla jsem.
"Ne!" vykřikl tak nahlas, že se na nás pár lidí od vedlejších stolů otočilo. "Je mi fajn," řekl tišeji a usmál se na mě, aby mě uklidnil.
Po dezertu jsme navzdory protestům obsluhy zaplatili svoji útratu a vyrazili k autu. Charles nastartoval a rozjel se, ale trvalo mi jen pár metrů, aby mi došlo, že jede na špatnou stranu. "Charlie? Gorzano je támhle," mávla jsem rukou za nás a on přikývl. "Já vím," přikývl, ale pořád pokračoval dál. "Ještě tě chci vzít někam."
Charles zaparkoval auto pod kopcem, na kterém stál hrad Montegibbio, stará kamenná stavba s výhledy do okolí a nádherně osvíceným nádvořím. "Nebude už zavřeno?" zeptala jsem se plná pochybností a následovala ho do poměrně prudkého kopce. Zakroutil hlavou a trochu zpomalil, aby mě mohl vzít za ruku. Prošli jsme vstupní branou a já si hned všimla, že odněkud hraje tichá romantická hudba, i když nikde není ani živáčka. "Počkej chvilku tady," instruoval mě Charles a na chvíli odběhl. Stála jsem jako opařená a napadla mě jen jedna jediná věc, kvůli které mě mohl pozdě večer táhnout na kopec. I když jsem věděla, že to přijde a toužila po tom, rozklepala se mi kolena. Charlie se vynořil zpoza rohu s kyticí žlutých růží a Jorisem, který měl na krku pověšený foťák, v závěsu. Zamával na mě a stoupl si kousek od nás.
Charlie mi podal kytici a dramaticky si odkašlal, jako by se chystal přednést báseň. Všimla jsem si, jak se mu třesou ruce a moje na tom nebyly o moc lépe. "Adri," začal a vzal moji volnou ruku do své dlaně. "Už dlouho vím, že jsi tím nejlepším, co mě v životě potkalo. Děláš můj život krásnějším už jen tím, že jsi vedle mě. Nikdy jsem nikoho nemiloval, tak jako tebe..." "Charlie," špitla jsem. "Pšt," uchechtl se a natáhl druhou ruku, aby mi palcem mohl utřít slzu, která mi právě stekla po tváři. Pak si znovu odkašlal a klekl si. Zalovil v kapse své bundy a vytáhl malou bílou krabičku, kterou svižně otevřel. "Chtěl bych s tebou strávit celý život. Vezmeš si mě, prosím?"
"SÌ!" vykřikla jsem a on se zasmál. Nemohl čekat jinou odpověď a oba jsme to moc dobře věděli. Vytáhl z krabičky prstýnek a navlékl mi ho na prsteníček. Ani jsem nepočkala, než se pořádně postaví na nohy a se smíchem mu skočila do náruče.
