The Last Room Number 42 || Larry || KOREKCE ✔

37. (2/2)

"Loui, musíme si vyjasnit ještě jednu věc." mluvila k jejich propleteným rukoum. Nemohla se mu podívat do těch očí, které jí ve všem tak moc věřily, úplně ve všem. "Ale musíš mi slíbit, že ať řeknu cokoliv, neopustíš tenhle pokoj a necháš si to vklidu vysvětlit. Pak tě nechám naložit s tím jak chceš, jen mě vyslechni od začátku až do konce. Mám tě moc ráda a nemůžu to před tebou dál tajit."

Louis tiše přikývl, čekaje na tu věc, která mu měla změnit celý život. Bál se, opravdu se bál co z jeho mamky vyleze.

"Lou," povzdechla si Jay a podívala se jmenovanému do očí, nachvíli mikla pohledem k Harrymu, protože potřebovala oporu. Harry zareagoval a objal Louise kolem těla. To Jay trochu zaskočilo, ale nechtěla si syna více rozhněvat. Už tohle ho mohlo roztrhat na kousky. Vždy ta dokonalá rodina to přece byla. "Ještě, ještě před šestnácti lety jsem se snažila otěhotnět..." začala tiše a oboum posluchačům bylo jasné, kam tím směřuje. "Doktor mi řekl, že je možný, že nikdy nebudu moct mít vlastní děti. Sesypala jsem se z toho a po nějaké době nám volala jedna paní, že pro nás našli malého chlapečka. Okamžitě jsme si pro něj jeli a vzali si ho. Bylo to trochu složitější vzhledem k situaci-"

"Jaké situaci?" přerušil jí Louis. Jeho hlas bez emocí. Harry si ho chtěl přitisknut blíže, ale byl modroočkovou rukou odstrčen pryč.

"T-tvoje biologická matka zemřela při tvém porodu. Jenže jsi měl ještě starší sestřičku, která od tebe nechtěla. Jenže nám bylo povoleno jen jedno dítě, takže jsme tě odvezli pryč. Tvoje sestřička měla jen tu možnost tě pozdravit a pojmenovat tě jménem které pro tebe chtěla tvoje pravá matka. Po čase jsem, ale otěhotněla a měla holky." Jay tiše vydechla, slza jí sklouzla z tváře. Nemohla se na svého-teď už ne syna-ani podívat.

Louis jen tiše seděl a díval se skrz Jay, nevěděl co si o tomhle myslet. On je adoptovaný? Proč mu to nikdy nedošlo? Ale když se podíval zpátky, tak tam byly ty chvíle, které mu říkaly, že není zcela pravý Tomlinson. Těch chvil bylo hodně a teď měl pocit, že musel být idiot, že si nevšimnul.

Nic neříkal, jen pustil Jayinu ruku a odkráčel z pokoje, s doprovodným pláčem Jay. Nevšímal se, ačkoliv tu ženu měl rád, nevěděl co má dělat. Už jí nemohl dál říkat mami. Cítil by se tak moc špatně, protože skutečná žena která ho přivedla na tento svět kvůli němu zemřela. On zabil svojí vlastní matku a právě psychicky vraždil svojí adoptivní matku.

Rozešel se pryč z nemocnice s pomíchanýma myšlenkama. Někdo ho chytil za ruku a otočil k sobě, když se Louis ocitl tváří v tvář zelenookému ďáblíkovi.

"Kam jdeš?" optal se Harry s mírným podrážděním v hlase. Byl velice naštvaný, nechápal toho chlapce před sebou.

"Na pokoj." odsekl Louis a pokusil se mu vymanit.

"Co si sakra myslíš, že děláš?" zavrčel Harry a přirazil Louise ke stěně. Štvalo ho, že to Louis bral až tak vážně. Byla to jen adopce přece, nic víc.

"Co jako děláš ty?" povzdechl si mladší, když mu došlo, že se ze sevření nedostane. Moc slabý, moc mladý a moc hloupý.

"Tvoje mamka-"

"Není to moje mamka." přerušil ho Louis s vražednou jiskrou v oku. Nenáviděl se za to co se z něj stávalo a nenáviděl Harryho, kvůli tomu co s ním dělal.

"Je to kurva tvoje matka!" zavrčel Harry a včas ubránil tomu, aby mladšímu vrazil pěstí. "To ona se o tebe celý život starala. Oblíkala tě, krmila tě, platila za tebe a dávala ti veškerou lásku, i když si nebyl její syn, ale ona tě tak brala a bere. Pochop jak moc jí teď ubližuješ. Nezáleží na tom z jaký kundy si vylezl, záleží na tom kdo tě miloval a koho miluješ ty a i kdyby se o tebe staral kdoví kdo, vždycky by to byla tvoje matka."

"Není. To. Moje. Matka." syknul Louis. Vůbec neposlouchal Harryho proslov, protože jeho mozek byl tak unavený, že se vypnul a tak nemyslel. Nemyslel na to co říká, ani na následky. "Je to jen ženská, která se za ní celej můj život vydávala."

"Drž hubu." Harry se opravdu snažil držet, ale tentokrát chytil Louise pod krkem, ačkoliv mu nechtěl ublížit, ruka mírně tlačila a Louisovi byl odpírán vzduch, aniž by o tom starší věděl. "Chováš se tu jako malej fakan. Jako malej namyšlenej spratek, Louisi! Tak toho už doprdele nech, protože s nějakým takovýmhle smradem chodit nebudu. Jseš jen hajzl co si myslí, že je něco víc." Harryho ruka přitlačila víc a Louisovi už se dělali mžitky před očima. Snažil se Harryho ruku odtlačit, ale Harry právě všechno ignoroval. "Dospěj už a nebo je mezi námi konec."

"D-d-d-dusíš..." zašeptal modroočko tiše a to už neměl sílu skoro na nic. Pak se Harry vrátil do reality a okamžitě mladšího pustil a ten se žuchnutím dopadl na tvrdou zem. Lapal po dechu a motala se mu hlava. Bolest, která prostupovala celým jeho tělem, ale nebyla fyzická, nýbrž psychická. Jeho přítel mu ublížil jako nikdo, nikdy. Dokázal na něj vztáhnout ruku a přímo do očí mu řekl, jak moc je ním zhnusený. Jak moc je Louis mladší a nevychovaný, spratek, který nemá na světě místa. Jako každému, kdo mu tohle řekl, mu musel dát za pravdu.

"Panebože..." zašeptal Harry, když mu došlo, že málem udusil svého přítele. "Omlouvám se, promiň." Chtěl mu pomoct vstát, ale mladší chlapec jeho ruce odstrčil a vyškrábal se na nohy sám. V jeho očích se zračilo několik věcí, které tam Harry nikdy neviděl. Nenávist, zmatenost, zlomenné srdce a hlavně strach. Strach z muže před sebou.

"Alespoň to vím." špitl Louis, jeho hlas mírně nachraptělí a na krku rudé otlaky od větších rukou. "Myslel jsem si, že ke mně něco cítíš, teď už vím, že jsi mnou zhnusen."

"Lou-"

"Nesnaž se." zamumlal Louis se slzami na krajíčku. "Nemůžeš vrátit to co si řekl před chvíli. Jen by si měl vědět, jak moc si mi ublížil. Vím, že jsem fakan, ale slyšet to od někoho koho miluju opravdu, ale opravdu bolí. Takže ti chci jen říct, aby jsi už na mě nešahal. Nechci, aby si na mě šahal, ani na mě nemluv." Louis se nadechl a nechal pár slz stéct po tváři, nenáviděl tu bolest ve své hrudi. "Možná bych dokázal přežít co si řekl, ale kdokoliv teď může vidět, že se mě můj vlastní přítel pokusil zabít." modroočko poukázal na svůj krk. Slzy už volně stékaly, ale on se je nesnažil zastavit, chtěl Harrymu ukázat, jak moc ho to bolí.

"Louisi, prosím-"

"Jsem pořád dítě a bude mi trvat dlouho než dospěju. Myslím, že pokud si to myslel vážně tak to bude konec. Nemůžu být vedle někoho kdo mě mohl klidně zabít." Louis to hrotil, ale jeho srdce přímo pukalo bolestí, protože vědomí byl ta nejhorší věc.

"Nechtěl jsem ti ublížit." bránil se starší. "Nikdy jsem ti nechtěl ublížit!"

"Tak to ti to mělo dojít dřív!" vykřikl modroočko a tím na ně strhl veškerou pozornost. "Před tím než jsi mě tu málem uškrtil a nazval mě fakane. Opravdu ti tleskám Stylesi jsi ten nejlepší přítel na světě, nechápu jak jsem se do tebe moohl zamilovat. Snažíš se mi domluvit a pak to semnou vzdáš a chceš se mě zbavit?" Louis si povzdechl a odstrčil Harryho, aby měl volnou cestu. "Fajn." poslední věta než s brekem utekl z zelenookého radaru.