The Last Room Number 42 || Larry || KOREKCE ✔

39.

"Budeš už semnou mluvit?" zeptal se opatrně kudrnáč a sedl si na kraj postele. Podíval jsem se na něj, měl opuchlé oči a bolestný výraz. Věděl jsem, že se tím užírá stejně jako já, ale už jsem si ho nemohl pustit k tělu, nemohl jsem riskovat, že by mi znovu ublížil.

"Mám návrh." zašeptal jsem, že mě mohl sotva slyšet, ale slyšel. Slyšel by mě při každé příležitosti. "Vrátíme se na začátek." Harry už vrtěl hlavou, ale já neměl jinou možnost. "Budeme dělat, že se tohle nikdy nestalo. Zkusili jsme to. Nevyšlo to. Vrátíme se do friendzony a nebudeme nikdy tohle řešit. Za dva týdny odjíždíme, takže to tu spolu zkusíme přežít a pak už se stejně nikdy neuvidíme. Ty se vrátíš ke své těhotné přítelkyni a uděláš jí nejšťastnější ženou a já se vrátím do školy. Bude to pro všechny nejlepší."

"Ne." řekl Harry rozhodně a mě se nahrnuly slzy do očí. Potřeboval jsem, aby s tím souhlasil. Musel s tím souhlasit, protože jinak se to vyřešit nedalo. Nic jiného jsme dělat nemohli.

"Jak ne? Proč ne?" zamumlal jsem. "Nemůžeš říct ne! Harolde sakra co jiného asi máme dělat?" ani jsem si neuvědomil, že jsem se vrátil k přezdívce, kteoru jsem pro Harryho používal, když jsem na něj byl naštvaný, ale Harrymu to došlo hned.

"Nemůžu být ve friendozně, protože tě tak moc zkurveně miluju, že si tě nenechám jen tak utéct. To co jsem řekl jsem nemyslel vážně" Harry se ke mně přiblížil, ale já se odtáhl. Věděl jsem proč mi řekl co řekl. Choval jsem se jako spratek a teď jsem to věděl, ale před tím můj mozek vypověděl službu. Teď jsem si uvědomoval jakej idiot jsem a že nezáleží na to kdo je moje matka, ale záleží na tom koho chci za tu matku mít.

"Neřeš to. Nechci to řešit." zavrtěl jsem hlavou a odtáhl se ještě dál, když se ke mně natáhla jeho ruka. "Nedotýkej se mě." špitl jsem a křečovitě zavřel oči. "Prosím." chvíli bylo ticho, nic se nedělo a proto jsem se rozhodl otevřít oči. Harry tu nebyl.

Překvapeně jsem zamrkal a rozhlédl se okolo. Harry tu nikde nebyl. Odešel. Opravdu to semnou vzdal?

Spustil jsem slzy, ale bolest už dávno odezněla. Nadechl jsem se a vylezl z postele, oblékl jsem si něco na sebe, ignoroval jsem fakt, že tričko bylo naruby a tepláky špinavé. Potřeboval jsem se dostat za mamkou, omluvit se za své chování a doufat, že mi odpustí.

Trvalo mi to skoro hodinu než jsem zastavil před máminým pokojem a otevřel dveře. Máma ležela na posteli, ale nevšimla si mě.

"...Ne." řekla a já už myslel, že mě nechce nikdy vidět. "On to nepřijmul. Nenávidí mě." pochopil jsem, že s někým telefonuje. "Ty mě neposloucháš Lottie? On se přes to nepřenese. Celej život jsem mu lhala a teď se bude muset vráti mezi vás. Co když si mezi vámi bude připadat cizí?" odkašlal jsem si a máma se na mě vyděšeně podívala. "Budu muset končit, miluju tě beruško." mamka típla hovor a slzama se na mě podívala.

"Omlo-omlouvám se." zašeptal jsem. Máma rozpřáhla ruce jako znak, že jí mám obejmout. Na nic jsem nečekal a skočil jí kolem krku. Oba jsme se rozplakali. "Byl jsem blbec, odpusť prosím. Jsi moje maminka ať se stane cokoliv."

"Miluju tě, Boo."