I want you II

~210~

Zayn

„A teď, jak dolů, co?" Škodolibě se uchechtla, vytáhla se na špičky a hladově mě políbila. „Miluju tě, Zayne." „Taky tě miluju."

„Sáro!!! Kde je k sakru Zayn?! Nikde ho nemůžeme najít, už dobrých dvacet minut! A- Proč jsi zamknutá!?" „Hledají tě." Smutně pohlédla ke dveřím.
 „Měl bych vypadnout, než mě vynesou v zubech, že jsem tě viděl ve svatebním. Páni, kdyby věděli, že jsem tě i stihl ošukat." „Zaynie!" Smál jsem se, odváděl ji k balkonu a přelezl zábradlí.
„Zbláznil ses?! Něco si zlomíš!" „Neboj se. Dej mi pusu." „Zayne! Raději je nechám na nás řvát, než- Jsou to dvě patra!" „Já nepostavil tu dřevěnou stěnu jen na ty plazivé růže." Mrknul jsem a spustil se. Dívala se nahnutá přes zábradlí, jestli náhodou už nepadám. Sám jsem doufal, že dřevěné příčky pode mnou nerupnou a nerozervu si oblek o trny.

Zmizel jsem za rohem domu, propašoval se do domu a do patra pod půdou, jsem vyběhl schody, které byly za kuchyní. Nebyli moc stabilní, nepoužívali jsme je, i když jsme se na to chystali, ale dokud byla dvojčata malá, stačily jedny schody, ze kterých mohli padat.
Bušení do dveří ložnice mě nutilo do smíchu. Neslo se až ke mně nahoru a já, s laxním výrazem, scházel schody do druhého patra.

„No?" „Kde je?!" „Kdo?" „Zayn! A nelži!!" Vykoukl jsem do chodby patra a pobaveně se díval na obě mamky i Maxe. „Nevím. Tady není. Nekouří někde?" „Pokud tu není, proč jsi zamknutá, hm?" „Třeba aby měla klid?" Vyšel jsem zpoza rohu.
Monika ihned zamáčkla Sáru zpět do pokoje. Jo maminko, kdybys tak věděla, že jsem ji už stihl ojet... „Kdes byl?!" „U sebe, nahoře. Něco jsem řešil." „Hm... Je to podezřelé!" „Ale prosím tě. Už můžu vidět svou ženu? Že by mi třeba uvázala kravatu?" „Padej dolů, pojedeme." Předstírané odfrknutí a se smíchem jsem vzal do náruče Sofinku. Nezavřeli branku a malá si to štrádovala do schodů.

„Tatínku." „Copak, lásko? Podívej, jak jsi krásná." Zastavil jsem se s ní u zrcadla. „Hihi. Pjincezna." „Jsi. Stejně jako maminka." „Pojedem pá?" „Pojedeme. Nechceš ještě čurat?" „Cu." Cestou jsem sebral i Adámka a poslal i Zayna s Katie. Cesta nebyla dlouhá, ale obřad bude chvíli trvat a nepotřebuju pak poslouchat, že někdo z našich nejbližších hledal malým záchody místo toho, aby se na nás díval.

„Já to necu!" „Bude to tak lepší. Pak to sundáme, necháme to teď, jen chvilku pro jistotu, hm?" Povedlo se mi dvojčata přemluvit k plínce. Sára jich tu ještě několik měla a používala je, když jsme s dětmi jeli někam na delší trasu. Jinak bych taky mohl co chvíli zastavovat a dávat je někam čůrat. Pomalu jsem si už plánoval, jak i jim, stejně jako Zaynovi, vyměním flašky s dudlíky za hrnek se sosáčkem. Z toho se pije vleže blbě. Jedno-dvě polití se a naučí se pít v sedě a hlavně nebudou pořád dojit.

„Tak jdeme, lásky moje." „Já cu jet s maminkou." „Pojedeš se mnou, hm? S maminkou se hned pak uvidíš." Hladil jsem Sofinku, zatímco Katie už byla v autě, stejně jako Lucka. Adámek, Zaynie a Zach čekali u auta na Sáru. Já byl surově nacpán tátou do auta a zatímco jsem přešlapoval v síni, kde se měl obřad konat, Sofinka pomalu ničila výzdobu u dveří. Nechal jsem ji, stejně to byl kýč.

Hosté se pomalu trousili, zabírali svá místa a já si v duchu říkal, že na to, jak to měla být maličká svatba, je tu těch lidí nějak moc.

To čekání na Sáru, bylo neúnosné. Sice za to nemohla, ale já pomalu šílel. Když se zjevila máma a vyrvala mi z náruče umazlenou Sofinku, Katie za ní vlála jako prapor, sotva ji stačila, tetelil jsem se. Konečně!
Stál jsem před chlapem, co nás oddával. Typickej svatební pochod, který jsme nechtěli, ale má máma si ho vyprosila a my se nechali ukecat, se rozezněl. Obrátil jsem se a i když jsem už Sáru viděl a věděl, jak je nádherná, tak jsem na ni znovu zíral s pokleslou čelistí. Před ní capala Sofinka, rozhazovala plátky růží, Katie ji pomáhala. Za ní jsem viděl stát své syny. Zaynie držel Adámka za ramínka, stál za ním a malý držel v ručičkách cosi jako polštářek, na kterém byly prstýnky.

Sářiny rty, se zkroutily do drzého úsměvu. Hryzla se do rtu, sjela mě pohledem a já jen tiše zaskučel. Byla překrásná!

Opakovali jsme sliby, bránil jsem se slzám, ty Sářiny sem tam utekly. Kousek od nás stála Sofinka s Katie, a neustále na ně někdo syčel. Chápal jsem je, nebavilo je tam stát a být potichu. Když se zvedla Monika a s omluvným pohledem směrem k oddávajícímu, chytila mou holčičku za ruku a snažila se ji odtáhnout k lavicím, vybuchl jsem.

„Nech ji!" Hostí se zatřásli smíchy. „Moniko! Nech ji! Sofi, pojď sem." Sára se kousala do rtů, Sofinka se k nám rozběhla, Katie se způsobně posadila vedle svého táty.
Princezna se nacpala mezi nás, držela se maminky za šaty, já dal opakoval sliby a oddávající vypadal, že by se nejraději z plných plic rozesmál.
Pokyn k chlapečkům, aby přinesli prstýnky. Adámek se celou cestu soustředil a těsně před schodkem, na kterém jsme stáli, zakopl.
Prstýnky vylétly mým směrem, ale víc mě zajímal Adam. Jenže i teď se projevil Zayn, jako velkej brácha. Zachytil jej na poslední chvíli. Postavil jej na nožky, tiše se ptal, jestli je v pořádku. Malý zakýval a Zaynie následnou větou, rozesmál všechny přítomné.

„Je v pohodě. Tak pokračujem."

Hryzal jsem se do rtu, nasazoval Sáře prstýnek a přišel si, jak pod drobnohledem. Naše děti stáli vedle sebe, malincí se drželi Zayna za ruce a sledovali každý můj pohyb. Když mi nasazovala Sára prstýnek, zkoumali její gesta a ve chvíli, kdy jsem ji konečně mohl, pro všechny přítomné rádoby poprvé za celý den políbit, objevili se u nás a tulili se.
Jednou rukou jsem držel Sáru za pas, druhou svěsil dolů k dětem. To samé i Sára. Víc jsme si jich pro danou chvíli nevšímali. Hladově jsem ji líbal, ona mi stejně hladově polibky oplácela.

******************************************
Děkuji za komentáře :o) 
♥♥♥

Tu fotku jsem musela dát i zvětšenou sem... Snad bych i věřila, že je to Zayn :o) A to nám ta Sofinka krásně povyrostla, co? =D =D