I want you II

~232~

Sára

„Co se uculuješ?" Narazil mě na linku a pobaveně se usmál. Hladil mě po bříšku, šeptal že nečekal, že to přece jen tak Zayna chytne a nemůže se dočkat, až vyjedou k lesu a budou blbnout tam.

„Když bude zase hezky, můžem vzít deku a dvojčátka se mrknou aspoň do přírody..." „Ale až k večeru, přes den je nepustím ani na zahradu. To vedro je příšerný." „Mohli bychom na příští rok pořídit bazén..." „To nezní jako špatný nápad." Mumlu mu do rtů a znovu se zajímám, proč se pořád tak culí a v uších mi zní Adámkův šišlavý hlásek.
Před spaním šeptal, že chce být už velký jako bráška, aby měl svou motorku a mohl jezdit s nimi.

„Tatínek mi kópí, že jo?" Ptal se malý, když jsem ho šla uspat. „Když budeš hodný, tak určitě." „Tobě še to nelýbí?" „Že má Zaynie motorku? No, bojím se, že si nějak ublíží." „Neublíží. Tatínek ho ochlání. I mě! Až budu mít motolku. Pak tě švežu." Dusila jsem smích a začala mu do ouška zpívat ukolébavku.
Slyšela jsem Zaynův hlas od Sofinky, říkal pohádku a Zaynie už spal, jak dudek.
Čekala jsem dole na Zayna, popíjela čaj a dívala se na zahradu, kde ještě před necelými dvěma hodinami kluci řádili.
Tráva byla na několika místech poničená, panstvo se dušovalo, že zítra to spraví a já pobaveně volala domů Jerryho s Tommem. Než jim tu zahradu rozryjí ještě víc.

„Asi nemám koule na to, abych ti to řekl." „Řekl co?" Zamumlu mu do úst a užívám si doteků, kterými zahrnuje bříško.
„Sofinka mi něco šeptala." „A co? Tatínku, neprotahuj to." „Tatínek se bojí, že maminka začne jančit." „No, pokud ti nešeptala, že chce motorku, tak mě asi nic nerozhodí." Začnu se smát, ale on se nejistě kousne do rtu. „No to si děláš srandu!?" „Už usínala, Baby. Nepřišlo mi rozumné, vrkat do ní, že její prdelka, která bude přesně tak svůdná jako tvoje," Syknu, chytil mě za zadek, zmáčkl jej a nepřekáželo mu v tom ani zvětšené bříško. „By se měla jen vozit a měla by objímat pas nějakého kluka, ne řídit motorku. Ale no tak!" Našpulila jsem rty, dostala pusu a on se pobaveně uculil.
„Chce vše, co mají kluci. Rozmyslí si to. Už teď je to typická baba." „Co tím chceš říct?" Pustil mě a pobaveně oběhl ostrůvek v kuchyni.
„Že je to celá maminka! „V tom nepůjdu... Mám v tom velkej zadek! – No toto ani omylem – To letí do koše okamžitě!" A můžu pokračovat, co od tebe slyší!" Se smíchem jsme blbnuli kolem ostrůvku a s úsměvy na tvářích jsme padli na pohovku.
Ležel mi mezi nohama, líbal mě na bříšku a hučel do něj, jestli je i ono maličké parádnice.

„Uznávám, někdy je to otřesné, ale chce se líbit." „Jasně, problém je, že ji by slušel i pytel od brambor. Protože je to tvoje maličká kopie, Baby." S pitomým culením žadoním po polibku. Roztáhnul pohovku, z úložného prostoru pod křesly vytáhl polštáře a peřiny a pobaveně šeptal, že se vyspíme tady, protentokrát.

Usnula jsem v obyváku, vzbudila se v ložnici. Bylo skoro jedenáct a s omluvou ve tváři a proslovem, že opravdu nejde abych jen spala a Zayn se o vše staral, jsem šla dolů.

Sofinka seděla na křesílku na zahradě, hrála si s panenkami a kluci v čele s tatínkem spravovali zahradu.

„Šo to jé?!" Zapištění Adámka strhlo Zaynovu i mou pozornost na konec zahrady k plotu. Psi kolem mě prosvištěli a s hlasitým štěkotem běželi k zajíčkovi, který hledal díru, kterou se sem dostal.
Měli jsme divadlo, než se mu to povedlo, běhal jako blázen, kličkoval mezi psi a děti jsme u nás udrželi násilím.

„Já mu pomůžu!" Snažil se Adámek dostat od tatínka a fňukl, když psi ztichli a králík zmizel.
„Zaynie zaběhni k dědovi, jestli nemá ještě to dřevo, jako máme vzadu plot. Tu díru musím spravit." Zaynie odpelášil, já dostala pusu a Adámek kázání, že zajíček byl sice krásný, ale mohl být nemocný.

„Maminko?" „Ano?" Zaynie s tátou opravoval plot, Sofinka jim neustále utíkala s kladívkem a Zayn ji v jednom kuse naháněl po zahradě, kdy ječela a volala maminku o pomoc. Ta však nepřicházela a ona s řevem hysterického smíchu, visela hlavou dolů a byla odnášena zpět k plotu.
Otočila jsem maso na pánvi a mrkla k malému.
„Já... Hihi, Žery, to je fuj!" Vyrval psisku z tlamy mou – už zničenou – tenisku a omluvně se usmál. „Copak ty?" Vysadila jsem si ho na linku, ztlumila sporák a vrátila se na protější část linky, kam jsem si ho posadila.
„Něčo chci." Vydechne a hladí mě po tvářích. „A co?" „Žvížátko." „Prosím?" „No..." Usměje se bezelstně a podívá se na psi. Jako obvykle, když vařím mám je za zadkem. Sem tam něco upadne, pro něco se zvednou na zadní...
„Mám pejšky, ale nejšou jenom moji." „A co bys chtěl?" Doufala jsem, že neřekne že kočku. To by nešlo. Poslední kočka, co nám prošla po zahradě, skončila roztrhaná a i když to bylo nechutný, Tommy dostal od Zayna pochvalu.
Argumenty, že proti kočkám nic nemá, ale fakt ho serou že lezou do pískoviště a ničí dětem hračky, jsem neměla jak vyvrátit.

„Košišku ne... Tatínek je nemá lád." „To není tak úplně pravda, ale kočky... Víš, že by to nešlo, hlavně kvůli Tommymu a Jerrymu." Zmínění zavrčí a plácnou svá těla na jejich místo.
„Bych chtěl kláliška." Vydechne a vytáhne najednou Zaynův telefon. Špatně mluví, je rád že nakreslí domeček a sluníčko ale elektroniku ovládá lépe, než my dva se Zaynem.
„Zaynie napsal." Vysvětlí, když vytřeštím oči na vyhledávač, kde jsou obrázky králíků. „Takový ho chcu." Usměje se a přitulí se. „Maminko, ploším. Já chcu klálíška."

„Promluvím si s tatínkem, hm? Teď mi pomůžeš, ano?" „Ano! A maminko?" „Hm?" „Ukaž pupík!" Se smíchem jsem si vyhrnula tričko. Balancuje na špičkách, aby se bříška dotkl rtíky.

„Budu mít klálíška! Sálínko!" „Sárinko?" „JO! Sá-rin-ko!" Vydechne a hrdě se zazubí. „Taťka žíkal, že še tak bude menovat."

„Taťka říkal, že po obědě půjdem na motorky!" Sotva Zaynie dosedl k obědu, nezavřel pusu. „Vážně?" „Jo! Mami?" „Hm?" „Až tu bude Kate bydlet... Můžu ju svést?" Zacukají mi koutky, Zayn se zvedá od stolu, že jde na záchod a pobaveně ke mně střelí pohledem.
„No, když ji to dovolí teda a strejda." „Určitě jo... Mami?" „Ano?" „Jaký to bude?" „Co?" „Škola... Bojím se." Zamračí a než se stačím nadechnout, Zayn je zpět a malý se ke konverzaci o škole nevrací. Hraje si na hrdinu, před tatínkem...

„Hele frajere, chvíli si dáchnu a ty uklidíš ten bordel, co máš u sebe. Na motorku pojedem až k večeru." „Próč?" „Protože je tam úplně nechutný teplo. Vezmeme maminku a dvojčátka, ani jeden z nich by neměl být na takovým sluníčku, stejně jako ty." Donesl se k nám Zaynův hlas. Malincí se pod slunečníkem cachtali v bazénku, já si u nich četla a spokojeně broukla, když se za mnou objevil Zayn.

„Možná bychom stihli bazén ještě letos, nemyslíš?" Brouknu a dívám se, jak si Adámek na hlavu naráží kšiltovku a společně se Sofinkou běží s hrníčky vody za psy, aby je polili.
Ti, nadšeni že je někdo chladí se vyválí na záda a voda z bazénku urychleně mizí.

„Mrknem se večer na netu, hm?" „Dobře... A miláčku?" „Ano, lásko?" „Náš maličký by něco chtěl." „Adámek? Co chce?" „Zvířátko." „Jaké?" „Klálíška." „Koho?" „Králíčka." Dusím smích a hladím jej po tváři.
„Co ty na to?" „Že jakmile pořídím jednoho klálíška, tak další dva budou následovat." „Zayne..." „Neříkám že ne. Lásko, pořídíme mu ho, k narozeninám, hm? Rovnou vezmeme i Sofince, ta ho taky bude chtít. I když mi je jasné, že starat se o to budeme my. A Zaynie... No nic, snad ho přemluvím na králíka." „Přemluvíš? On jako něco chce?" „No, myš. Řekl jsem mu, ať rovnou zapomene, že to doma ty chtít nebudeš, ale je tvrdošíjný, tak si s ním chlapsky promluvím." Mrká, už se směju nahlas a jen co zapadne slunko, Zaynie je jako na pérkách a chce k lesu.

**************************************
♥♥♥