I want you II

~302~

Zayn

Zareagoval jsem pozdě, nicméně zvědavost dětí, mi teď byla k dobru. Adam se odlepil od futer, ze kterých mu vykukovala hlava a zbrzdil pád Sáry svým tělem.
Jen sykl, objal ji a vyděšeně se na mě podíval.
Společně se mnou, bral Sáru jeden z policistů. Byla v pořádku, relativně. Dýchala, puls pravidelný.

„Sypej pro babičku s dědou!" Houkl jsem na Áju, ten ihned vystřelil a zatímco jsem hladil Sáru ve vlasech, policista se křečovitě ptal, zda smí pokračovat.

Kývám na souhlas, bojím se zpráv a uklidňuju se tím, že Sára je mimo. Že ať se stalo cokoliv, řeknu jí to pak já, nějak jinak, než policisté.
„Co mu je?"
„Jeho kamarád to nepřežil... Byl pod vlivem, zatím nevíme jaké látky-" „Předpokládám, že ten kluk, o kterém mluvíte je ten, kvůli kterému jsem se synem pohádal. Vím o něm jen tolik, že koketoval s trávou. Hádám, že byl zhulený, když nezvládl řízení, ale on mě nezajímá. Co je s mým synem?!" Za aroganci a vztek, maskuji bolest, strach, pláč.
„Chlapec je i přes tu hrozivou nehodu v pořádku. Jen zlomené kosti v nohou, pohmožděniny a přišel o slezinu. Bez té ale může být. Jinak je potlučený, ale v pořádku. Při převozu sanitkou nás prosil, abych za vámi zašli. Vzkazuje vám omluvu-" Škytl jsem, vytáhl se na nohy a musel si napálit cigaretu.

„Pane Maliku..." „Můžeme za ním?" „Ano."
Sára se vzápětí probouzím, tlumočím, co mi právě řekli a v očích bez života, zableskla úleva. V autě se mi třepala v náručí, Max si otíral oči, posmrkával a sotva nám přibrzdil u nemocnice, policisté Sáře nestačili.
Držela si bříško, div neběžela... Držel jsem s ní krok a než jsem se stačil na kluka přes okno podívat, odtáhli mě k pultíku sestřiček.
Podepisuju papíry, nevnímám jejich řeči, zajímá mě už jen Zaynie. Sára se tiskne na sklo, po chvíli k ní přichází sestřička, odvádí ji za ním, já za ním smím za pár minut.

Vypadá děsně...

Je dobitý, odřený od silnice, nohy v sádře, hadičku z krku – centrála, pokud si dobře vzpomínám -, stejně tak kyslíkovou masku, napojený na přístoroj pro monitoraci srdíčka a všude, všude má sedřenou kůži.
Modlím se, aby se to zahojilo, aby nebyl příliš zjizvený.

Obešel jsem postel, posadil se na přistavenou židličku a stejně jako Sára, vzal jeho ruku do dlaně. Hladil jsem ho, v duchu jej prosil, aby se už probral z narkózy...

Sára je po hodině unavená, prochází se, hladí si bříško a personál nám tiše nabízí volnou pobytovou místnost. Jsou ochotní, vstřícní... Smíme zůstat celou noc, mně na mobil chodí zprávy od mámy, že děti nespí, nemůžou usnout, jí už padá hlava a Max se marně pokouší uspat alespoň uplakanou Sárku.

„Mami?" Usínal jsem, po dalších dvou hodinách mi samotnému padá hlava. Odmítli jsme si jít lehnout kamsi vedle, dál seděli na nepohodlných židlích a pro Sáru sem převezli sestřičky křesílko.
Je pohodlnější, opěrky má vysoké, může si opřít i hlavu a aspoň trochu spát.
Jenže to tichounké zachrčení nás oba probereme.

„Maminko." Sára se vytáhla na nohy, sklonila se nad Zayniem. Její slzy mu začaly padat na tvář, míchaly se s jeho. Měl v očích tolik smutku, bolesti a strachu.
„Buddy..." Vydechl jsem, zajistil si jeho pozornost a další várku slz.

„Taťko... Měl-měl jsi pravdu." Rozkašle se, má sucho v krku, škrábe jej to. Pomáhám mu, srknout si čaje a vrtím hlavou.
„Mlč, tohle si vyříkáme doma. Hlavně že jsi v pořádku." „Co-co mám s nohama? Proč-proč s nimi nehýbu." „Máš je zlomené. Jen zlomené." Dodává Sára naléhavě, když se chlapíkovi objeví v očích zděšení.
„A jsi strašně dobitý... Lásko, co to mělo znamenat? Co tě to napadlo?" „Co miminka? Jsou v pořádku? Neublížil jsem jim...?" Další slzy, Sára se ani svoje nenamáhá stírat, já se snažím.
„Jsou v pořádku, i já... Jen už toto nikdy nedělej. Co se stalo?" „Buddy, zasloužíme si vysvětlení... Nemusel jsi to přežít!" Sklonil jsem se a neudržel se. Jen semkl víčka, malá facka dopadla na jeho tvář, pak mi omotal ruce kolem krku.
Protáhl jsem ruce pod jeho zády a slabě si ho k sobě přitiskl. S obezřetností, aby mu nepraskly stehy, jsem ho po chvilce položil zpět a vrtěl hlavou.

„Co to do tebe vjelo?"

„Ruplo mi v bedně... Měl jsem-měl jsem absťák." „Hulil jsi?" „Jo... Jak přišli do týmu, nabídli mi a já to zkusil. A byl jsem pak protivný.
Tati, vzal jsem ti peníze. Proto jsem hlavně zdrhl." „Cože jsi udělal?!" „Zayne!" Sára zasyčela, ale Zaynie ji chytá za ruku a vrtí hlavou.
„Všechny peníze, co jsem měl, jsem dal jim... Za trávu. Nechtěli mi pak už dát, na dluh... Tak jsem ti ukradl prachy ze sejfu v pracovně... Šel jsem si pro balíček, jenže... To co jsem ti říkal... Rozleželo se mi to, docházelo mi, že to nejsem já, ale mluví ze mě to svinstvo. Tak jsem zůstal u Thomase, tam se ale zhulil a zkusil i perník a dnes...On... Byl zhulený, ožralý... Šíleně nafetovaný a... Nezvládl řízení."
„Sklapni." Ztuhl a zděšeně na mě pohlédl.

„Tohle-tohle probereme doma. Ne tady." Vrtěl jsem hlavou k Sáře, potřeboval ven, zapálit si a mluvit s doktorem.
Sloužící doktor si na mě udělal čas, chvíli kecá o jeho stavu a pak se sám ptám na drogy, o nich ještě nezačal.
Semkne rty, přikývne a než se vyjádří k němu, dá mi přednášku, kterou utnu hned na počátku.

„Dostal diazepam, léky na zvýšený tlak... Bude v pořádku, nemusíte se o něj bát... A podle toho, co mi říkal lékař v sanitě, dostal zjevně za vyučenou. Ten už k drogám nepřičichne, ale samozřejmě, odkážeme vás na centrum narkomanů-" 

Vypl jsem, jen přikyvoval, jako panák. 

*******************************************
Pro dnešek poslední, už nemůžu =D :o) 
Děkujůůůůůů :o) 
No, pořád si nemyslím, že je to na knižní formu =D Ale i tak, díky =) 
♥♥♥