Já, dívka z budoucnosti

Úvodem

Po nezvykle teplých dubnových dnech přišel neúprosně chladný a deštivý květen. A nevlídné počasí jakoby tím odráželo stejně nepříjemnou stávající atmosféru mezi kouzelníky. Ukrutná a nelítostná bouře, která té noci přišla, doslova zrcadlila nadcházejících pár hodin osudného dne.

„Budeme bojovat," oznámil nám Lupin pevným hlasem, jakmile jsme se seskupili v hostinci U Prasečí hlavy.

Všichni jsme věděli, že je to nezbytné a nevyhnutelné, ale když to někdo z nás vyslovil nahlas, byla to skutečně děsivá představa. Přestože v nás vibroval určitý strach a obavy, tiše jsme s ním souhlasili.

Aberfoth odhodlaně zamručel a jako první vstoupil do tajné chodby za obrazem své sestry Ariany, která vedla přímo do Bradavic. Harry Potter bude potřebovat naši pomoc. Sám totiž lorda Voldemorta neporazí.

A tak jsme se ocitli v Komnatě nejvyšší potřeby, kde už na nás čekalo pár vytrvalých studentů. V několika málo minutách se objevil i Harry a jeho dva přátelé, Ron s Hermionou. Nikdo se ani nenadál a najednou jsme bojovali s nelítostnými protivníky.

 °°°°

Do Anglie jsem se stěhovala dvakrát ve svém krátkém životě. Poprvé to bylo bohužel nutné a cítila jsem se jako vyhnanec poslaný do vězení. Podruhé jsem se vracela dobrovolně a mnohem raději, i když to bylo za velmi nepříjemných okolností.

Právě se psal rok devatenáct set devadesát čtyři, v jedné ruce jsem držela svůj cestovní plášť a v druhé jsem za sebou vláčela velký, nenápadně hnědý kufr do kterého se dokázal vejít můj dosavadní skromný život. Opouštěla jsem své rodné Torino se smíšenými pocity smutku, neklidu, napětí a zároveň jakéhosi vzrušení.

Na letišti mě čekal můj mudlovský strýc Charles, kterého jsem nikdy v životě neviděla. Matka umřela při mém porodu, otec zemřel jen dva roky po ní. Babička říkala, že se pro ni utrápil a velice často a hlavně velmi ráda mě z jejich smrti nesmyslně obviňovala. Dennodenně mi to dávala najevo svým chováním a nebo rákoskou, kterou při mé bezcitné výchově nejednou použila.

Nikdy jsem si nestěžovala na její kruté zacházení, ale když jsem zjistila, že jsem čarodějka po matce a mohla jsem tak na podstatnou část roku zmizet do kouzelnického institutu ve Francii, z babiččina domu, byla jsem tomu jen ráda. A pak když přišla i její smrt nebyla jsem schopna toho dostatečně litovat. Naštvalo mě jen to, že se musím přestěhovat do Londýna, ke svému strýci, nechvalnému milovníkovi skotské whisky.

Kdybych byla jen o dva roky starší nikam bych nemusela. Jenže právě ty dva roky mi chyběli do plnoletosti a díky babičce, která se domluvila se svým druhým synem, že mi v takovém případě poskytne podporu a zázemí jsem musela, chtě nechtě, k bratrovi mého otce do Anglie.

Paradoxně to nebylo tak špatné, jak jsem se původně obávala. Prázdniny strávené ve společnosti alkoholika byli sice dlouhé a hlavně psychicky náročné, ale Bradavice se i za tak krátkou dobu, stali mým druhým domovem. Tam jsem se cítila dobře a především bezpečně. Ve škole jsem si našla i několik přátel a kamarádů. Poznala jsem co je to domov a taky konečně štěstí. Dokonce i první lásku.

Po pár letech se však začala situace v kouzelnickém společenství měnit a pozvolna zhoršovat, kvůli černokněžníkovi zvanému Lord Voldemort. A já se tenkrát chopila první příležitosti, která se naskytla a se svým tehdejším přítelem Jeremym jsem utekla do Francie za lepšími vyhlídkami.

Jak se po nějaké době ukázalo, Jeremy nebyl má pravá láska. Jen jakýsi přelud a krásný sen se pomalu měnil v noční můru. A tak jsem se do Londýna vracela podruhé a zcela dobrovolně. Sice jsem se cítila opět jako vyvrhel, někdo, kdo vlastně nikam nepatří, ale navracela jsem se mnohem raději než tenkrát poprvé.

Začala jsem tedy pátrat po něčem kde bych mohla být užitečná a někomu pomoci. A díky svému kolegovi, Arturu Weasleymu jsem se dostala do Fénixova řádu. Odboje zbudovaného proti Voldemortovi.

A vlastně tím to všechno začalo...