Já, dívka z budoucnosti

10. Kmotr Sirius

Od rána jsem sváděla svůj malý osobní boj. Srdce a rozum mi každý říkali něco jiného. Nebyla jsem si totiž tak docela úplně jistá jestli je teď mojí prioritou opravit strojek času a vrátit se zpět nebo zde zůstat a pokusit se zvrátit zpečetěný osud svých přátel. Z toho dilema mě akorát pekelně rozbolela hlava.

Po včerejší akci jsem toho měla už tak dost. Bylo to náročné a hlavně ještě velmi čerstvé, stále jsem se při té hrůzostrašné vzpomínce roztřásla. Stačilo jen málo a mohlo to všechno dopadnout úplně jinak. A oči nebohého Benjyho mě budou strašit ještě hodně dlouho, bohužel nejen ve snech.

Bylo již po setmění. Lily únavou usnula na pohovce a James dnes doháněl nějaké resty na oddělení. Zamyšleně jsem přešla k dřevěné kolébce v dětském pokoji. Malý Harry v ní klidně spal a jeho drobné tělíčko se pod dekou zvedalo pod jeho pravidelným oddychováním. Svůj pohled jsem soustředila jen na toho klid vzbuzujícího tvorečka. Moje momentální pozornost patřila pouze jemu. Tomu bezbrannému miminku, které je už teď předurčeno k velkým činům. A pro které jsem tohle všechno vlastně dělala.

„Je to krásný pohled, viď?" vyrušil mě z mých soustředěných myšlenek Siriusův hlas.

Neslyšela jsem ho přicházet, přesto jsem se nepolekala. Přikývla jsem hlavou s pohledem stále zabodnutým na spícím chlapci. Sirius postával kousek za mnou a také hleděl do kolébky na svého kmotřence.

„Ten nejkrásnější," zaskřehotala jsem po chvilce ticha.

„Ty brečíš?" podivil se Sirius a přistoupil ke mně o něco blíž.

„Ne," odpověděla jsem, ale můj hlas prozrazoval pravý opak. Hřbetem ruky jsem si otřela slzy z tváře.

„Proč?" zeptal se Sirius jednoduše.

Proč? Protože je to všechno tak příšerně složité Siriusi. Nahlas jsem však neřekla nic, pouze jsem neurčitě škubla rameny. Sirius mě bezděčně obejmul a já se v jeho náručí ráda schovala stejně jako předešlí den.

„Je to kvůli tomu včerejšku?" optal se Sirius. Neodpověděla jsem, protože bych mu neříkala čistou pravdu.

„My ho porazíme," pokračoval přesvědčivě pevným hlasem, když jsem stále nic neříkala, a přitom mě k sobě přitiskl ještě těsněji.

Povzdechla jsem si. „Možná se jednou najde někdo, kdo ho opravdu porazí," prohlásila jsem tiše. „Ale jistá si tím nejsem..." dodala jsem ještě tišeji.

Jeho sevření polevilo. Odtáhl mě na délku své paže, zadumaně přimhouřil oči a zahleděl se mi do těch mých. „Mluvíš, jako by budoucnost byla už daná. Víš snad něco co ostatní ne?"

Zavrtěla jsem hlavou a znovu se k němu schoulila.

Jeho objetí bylo teplé a bezpečné. A jako včera, tak i dnes mě napadlo, že bych v jeho objetí chtěla zůstat uvězněná navěky. Z mých úvah mě vytrhl dotek na mé tváři. Sirius svými prsty lehce obkresloval tvar mého obličeje. Jeho dotek byl horký, elektrizující, vzrušující.

Vzhlédla jsem k němu. A pak jsme se políbili. Bylo to tak přirozené, že mi to nepřišlo ani trochu zvláštní. Hlavně to bylo naprosto osvobozující od těch nepříjemných událostí.

Čas se pro tu chvíli zastavil. Neexistovala minulost ani budoucnost. Neexistovali ani dva různé světy, ze kterých jsme pocházeli. Byli jsme jen mi dva. Muž a žena, kteří po sobě příliš dlouhou dobu toužili.

„Tohle jsem si přál a představoval od té chvíle co jsem tě poznal," vydechl mi do tváře poté co jsme se od sebe odlepili.

Mírně jsem se začervenala a tiše se rozesmála. „Nevěřím, určitě přeháníš."

„Ne, vůbec nepřeháním. Myslím to zcela vážně."

Pohled, který mi věnoval byl silný a hluboký. A já mu uvěřila. Až mě zamrazilo v zádech. Však já jsem si tuhle chvilku taky několikrát představovala. A vlastně poprvé mě ta myšlenka napadla ten první večer, když jsem se tu ocitla a začala žít úplně jiný život.

Ztuhla jsem, copak tohle jde? Tohle přeci nemůžeme. Já bych se měla vrátit tam odkud jsem přišla. Ach, Aileen, tvé věčné dilema.

„Je mi s tebou dobře Karo, vlastně tak dobře jako ještě s nikým jiným. Pokud nepočítám Jamese, Lily, Remuse a Petera," pousmál se Sirius a vrátil mě tím do přítomnosti.

Odtáhla jsem se od něj. „Dnes je ti se mnou dobře, ale co víš... mohl bys toho litovat. Za chvíli to může být úplně jinak a už ti se mnou nebude dobře. Nikdy nevíš co bude zítra."

„A ty víš co bude zítra?" zeptal se mě už podruhé na tu správnou otázku Sirius.

Vlastně ne, opravdu nevím co se stane zítra. Vím jen to, co se má stát za rok, čtrnáct nebo sedmnáct let... Ale co se stane zítra skutečně nevím. A pak, co když jsem to vše už jen svojí přítomností změnila? A copak i já nemám nárok na vlastní štěstí, které teď pociťuji se Siriusem?

Vycítil změnu, znovu si mě přitáhl do náruče a políbil.

°°°°

Ráno jsem se probudila s tak nádherným pocitem, že se mi hned lépe vstávalo. V jídelně už snídal James i Sirius s Peterem. Lily kolem nich kroužila s malým v náručí.

Když mě Sirius spatřil tak se na své židli neklidně zavrtěl jako by mi chtěl vyjít vstříc, ale pak si to rozmyslel, společně jsme se totiž domluvili, že prozatím si včerejší večer ponecháme jako naše sladké tajemství. Neodpustil si však laškovní mrknutí okem. Vyvolal tím ve mně překrásné vzpomínky na dnešní noc.

„Dobré ráno," široce jsem se na všechny usmála.

„Dobré, dobré," pochechtával se James.

„Co to s tebou dneska je Dvanácteráku?" podivoval se Sirius a zamyšleně na svého kamaráda hleděl.

„Coby? Vůbec nic," James se však opravdu choval trochu podivně. Takhle blbě culit jsem ho viděla pokaždé, když ho napadla nějaká vylomenina. A pak stále střílel pohledem na mě a na Siriuse.

„Jak ses vyspala?" optala se mě Lily, když jsem si sedala ke stolu a nalévala si teplou kávu.

„Dobře," odpověděla jsem po pravdě.

„To se nedivím," poznamenal James s přidušeným smíchem.

Peter na něj vykulil oči stejně jako já se Siriusem.

„Tak co se tady děje?" zamračil se Sirius a konečně se dožadoval nějakého vysvětlení.

James se rozesmál nahlas a kroutil při tom hlavou. Lily do něj šťouchla. „Buď zticha Jamesi."

„Proč má být zticha?" Sirius zostražitěl.

„Proto- protože... jsem- včera... vás- dva" vyrážel ze sebe se smíchem James.

„Jamesi! Není to naše věc."

Vyděšeně jsem pohlédla na Siriuse, který také okamžitě pochopil.

„Včera jsem vás viděl spolu!" dokončil James svou odpověď a dál se chechtal. Lily na nás omluvně pohlédla, pak se však její tvář rozzářila samou radostí.

„To je prostě báječné! Já to věděla. Už delší dobu jsem si myslela, že to k tomu spěje. A co? Opravdu se tak stalo," brebentila štěstím bez sebe.

Sirius mě vzal za ruku a překrásně něžně se na mě usmál. Pokrčila jsem rameny, když už je to venku. Jediný Peter nechápal. Střídavě hleděl na šíleně smějícího se Jamese, rozplývající se Lily a na naše propletené prsty.