Já, dívka z budoucnosti

8. Slavný chlapec Potter

Malý Harry Potter byl klidné, spokojené, veselé a naprosto dokonalé miminko. Dokázal si vás omotat kolem prstu jedním jediným pohledem nebo svým kouzelným úsměvem.

Jeho husté černé vlasy mu už teď trčeli do všech stran stejně jako jeho otci. Nevinné jasně zelené oči měl zas naprosto identické, tvarem i barvou, se svojí matkou. A čelo měl vyhlazené, zatím bez jizvy, kterou ho za víc jak rok označí lord Voldemort.

Bylo to neskutečné, že jsem mohla být u zrodu tak slavného dítěte. Možná až teď jsem si to všechno uvědomovala naplno. Když jsem Harryho sledovala s jeho rodiči, chovala a poznávala ho.

I tentokrát mě dohnali neodbytné vzpomínky na moji dobu. Tam kde jsem znala jiného Harryho Pottera. Plachého sirotka, kterého vychovávali jeho nevlídní mudlovští příbuzní. Poznala jsem ho spíše jako nesmělého chlapce, nadaného chytače, snaživého studenta a obětavého kamaráda. Kluka, který se dostane do každé šlamastyky co se naskytne poblíž. Ale také jako někoho, kdo se postaví každé výzvě.

listopad 1994

Nastupovala jsem do šestého ročníku v Bradavicích, protože do Krásnohůlek jsem se po přestěhování do Anglie, a navíc přes nesmyslný zákaz strýce, nemohla vrátit. I přesto, že to byla nová škola, když bylo konečně prvního září, nesmírně se mi ulevilo. Prázdniny ve společnosti mého mudlovského strýce byly příšerné. Svým chováním mi připomínal babičku a já často přemýšlela jak velký rozdíl je mezi jím a mým tátou. Charles byl nepopíratelný alkoholik a já v jeho domě a společnosti značně trpěla. Byla jsem sice připravená na daleko horší variantu, ale zažít znovu bych takové dny nechtěla. Věděla jsem, že mě tu snáší jen kvůli své zesnulé matce a bratrovi.

Navíc v létě po událostech co se stali na Mistrovství světa ve famfrpálu jsem prahla po společnosti kouzelníků, abych dostala více informací o tom co se děje.

V nové škole jsem byla zařazena do Havraspárské koleje. Bylo to tu o dost jiné než v Krásnohůlkách, ale zvykla jsem si docela rychle, protože v Bradavicích bylo spoustu milých a přívětivých lidí.

Ten rok se konal Turnaj tří kouzelnických škol a bradavická škola byla jeho pořadatelem. To bylo vzrušující už samo o sobě a pak když o necelé dva měsíce později do školy zavítali i studenti z Kruvalu a Krásnohůlek byla jsem na výsost spokojená. Přijeli i moji bývalí spolužáci s madame Maxime. A večer po slavnostní večeři Brumbál konečně zahájil dlouho očekávaný turnaj.

O den později byl Ohnivý pohár připraven vyhlásit jména tří šampiónů. Nikoho nepřekvapilo jméno Viktora Kruma z Kruvalu, za Krásnohůlky to byla Fleur Delacour, které jsem fandila a pak Cedric Diggory za Bradavice. Ještě než Brumbál nadšeně dopovídal o naší podpoře šampiónům, pohár vydal další jméno. Harryho Pottera. Ve Velké síni to rázem nesouhlasně zahučelo jako v úle rozčílených včel.

A po tom večeru byla většina spolužáků na Harryho namíchnutá. Odsuzovali ho, že musí být jako pokaždé středem pozornosti. V malých hloučkách ho společně očerňovali a hledali někoho dalšího kdo by se k nim přidal.

Já se na to dívala z jiné stránky. Nikoho nenapadlo jak se tam jeho jméno dostalo? Nikdo z nich si nepoložil otázku, jak se to studentovi čtvrtého ročníku mohlo povést i přes Brumbálova opatření, která měla zajistit, aby do poháru nevhodil své jméno nikdo, kdo ještě nebyl plnoletý?

Bylo mi Harryho líto. Často jsem ho vídávala na místech kde mohl být o samotě. Začal se svým spolužákům vyhýbat. Bylo to pochopitelné, jejich popichování se začalo měnit na čirou nenávist. Od Hermiony jsem věděla, že se s ním přestal bavit dokonce i jeho nejlepší kamarád Ron Weasley.

První úkol se měl konat čtyři a dvacátého listopadu a těsně před tím jsem jednou na Harryho narazila v tichém útočišti knihovny. Četla jsem si zrovna u jednoho stolečku knihu o věštění z čísel, když si o kousek dál přisedl Harry, aby si udělal dnešní úkoly.

Chvilku jsem na něj jen tak hleděla. Seděl tam osamocen, skloněn nad učebnicí a se shrbenými rameny vypadal jako, když se uzavírá sám do sebe, před okolním světem, který mu nerozumí.

V tu chvíli jsem k němu pocítila náhlý příval porozumění. Sebrala jsem svojí knihu a přešla k jeho stolu.

„Ahoj Harry, můžu si k tobě přisednout?"

Zvedl ke mně svoje jasně zelené oči, ve kterých se mísilo překvapení s potěšením.

„Jistě," ukázal na židli naproti sobě. „Ty jsi ta nová studentka co k nám přišla z Krásnohůlek, že?" ujišťoval se mojí totožností.

S úsměvem jsem přikývla.

„Hermiona o tobě vyprávěla," vysvětlil mi.

Usmála jsem se ještě víc. Hermiona byla totiž velmi milé, neskutečně chytré a nadané děvče. Hned při prvním setkání jsme si padly do oka.

„Děláš domácí úkoly?" začala jsem konverzaci a pohledem jsem přejela po učebnici z Přeměňování.

Harry přikývl a nevinně pokrčil rameny. „Jo, poslední dobou se mi to nějak hromadí, měl jsem ještě nějakou jinou práci. A dnes jsem se rozhodl, že si úkoly udělám hend a nebudu to zase nechávat na poslední chvíli."

Chápavě jsem na něj mrkla.

Povídali jsme si docela dlouho o všem možném. Připadalo mi to tak přirozené, jako bychom se znali několik let a ne teprve pár dní. Harry byl přátelský i přes svojí počáteční nesmělost se později rozpovídal.

Pak jsem se ho však zeptala, jak se připravuje na nadcházející první úkol turnaje, který se bude konat už zanedlouho. Harry se okamžitě přestal usmívat, zvážněl a přes obličej se mu mihl temný stín strachu.

„Promiň, asi jsem se neměla ptát."

Harry zavrtěl hlavou. „Ne, to je v pořádku," na moment se odmlčel. „Já jen... bojím se, abych to zvládl," přiznal pravdu.

„Myslím, že to zvládneš Harry," ujistila jsem ho pevným hlasem.

Vzhlédl a pousmál se na mě. „Děkuji Aileen." Po krátké odmlce tiše pokračoval. „Víš, všichni říkají..."

„Já vím co všichni říkají. Ale Harry, na jejich názoru ti přeci záležet nemusí. A domnívám se, že nejsem jediná, která ti věří."

Když se stále netvářil přesvědčeně dodala jsem. „Ještě jsem chtěla, abys věděl, že vím, že jsi do poháru své jméno nehodil."

„Vážně?" zamrkal na mě užasle.

„Ano."

Měla jsem pocit, že by mě nejraději objal, ale mě stačil jen jeho potěšující výraz. Sbalila jsem si knihu a vydala jsem se z knihovny.

„Hodně štěstí," popřála jsem Harrymu, když jsem se s ním loučila.

„Dík, budu ho potřebovat."

Pro mě to byl uspokojující pocit, že jsem Harrymu aspoň částečně zvedla náladu a možná i sebedůvěru. I on mě zlepšil den. A když jsem říkala, že mu věřím, myslela jsem to naprosto vážně. Měla jsem takový dojem, že Harry nám všem ještě jednou ukáže co všechno dokáže. Že od něj se ještě dočkáme velkých věcí.