Já, dívka z budoucnosti

11. Vězeň z Azkabanu

Za uplynulé tři měsíce se stala spousta nových věcí. Především jsem zjistila co je zač můj strojek, který mě sem dopravil. Patřil do jedné z několika málo kategorií obracečů času. Byla to velmi specifická skupina. Majitel strojku mohl cestovat v čase dopředu i dozadu, obraceč však vyžadoval dobré kouzelnické schopnosti, ale i přesto si občas dělal co chtěl a kouzelníkaposlal úplně jinam než původně chtěl. Proto se jejich používání brzy zakázalo.Bylo to nebezpečné.

To vše jsem se dočetla v knihách pana Campbella, o cestování v čase, kterých měl naplněnou téměř půlku své soukromé knihovny. Potají jsem je studovala ve volných chvilkách v hodinářství. A nakonec se mi podařilo můj obraceč opravit.

Fascinovaně, skoro nevěřícně, se směsicí pocitu údivu a překvapení jsem hleděla na svůj finální výtvor. Strojek byl opravený a tím pádem by měl fungovat. Ale i tak by to bylo riskantní. Protože, kdo mi zaručí, že se vrátím zpět do své doby? Co když mě obraceč pošle ještě dál do minulosti, nebo třeba do budoucnosti, kterou jsem ani já nepoznala. Jenže to nezjistím pokud se ho nerozhodnu vyzkoušet.

A já se rozhodla zůstat zde.

Další podstatnou věcí a také hlavní důvod k tomu, že jsem tu chtěla zůstat, bylo mé stěhování. Ne, nenašla jsem si nový byt. Stěhovala jsem se pouze k Siriusovi. Což byl dost zásadní krok v našich životech. Byli jsme mladý, zamilovaný pár, který chtěl žít spolu.

Opravdu jsem se do něj zamilovala? Je to možné? Sotva jsem ho poznala, přesto jsem měla pocit, že ho znám až příliš dlouho. Jako bychom k sobě patřili snad odjakživa.

Seděli jsme spolu na pohovce v teple našeho bytu. Za okny poletoval únoroví sníh. Sirius se skláněl nad rozečtenou knihou o famfrpálu, kterou jednou dostal od Jamese a já jen tak relaxovala s nohama nataženýma přes ty Siriusovi. Užívala jsem si tu vzácnou chvilku klidu a to, že jsme zase spolu. Naše práce a především neúnavní Voldemortovi stoupenci nás dokonale vyčerpávali a vysávali z nás veškerou energii.

Láskyplně jsem pohlédla na Siriuse, na jeho výjimečně půvabné rysy v obličeji. Tmavé delší vlasy mu v jemných vlnách spadaly téměř k ramenům. Nevědomky si zastrčil jeden pramen za ucho a poškrábal se na tváři, kde mu rašilo několikadenní strniště. Vycítil můj pohled a vzhlédl ke mě, pousmál se a rošťácky na mě mrkl ocelově šedýma očima, ve kterých tančili veselé jiskřičky. Úsměv jsem mu vrátila, ale v zápětí mi ztuhl na tváři. Ani nevím proč, ale vybavila jsem si Siriusovu tvář, kterou jsem kdysi dávno viděla na plakátu. Jak moc se lišila Blackova podobizna z portrétu po jeho útěku z Azkabanu od té, kterou jsem tak milovala.

červen 1996

Slyšela jsem, že zemřel nějaký Sirius Black. V bitvě na ministerstvu, kdy se potvrdil návrat Lorda Voldemorta. Až později jsem se od Hermiony dozvěděla, že to prý byl Harryho kmotr. Vzpomněla jsem si na ten moment, před třemi lety, kdy jsem jeho tvář viděla poprvé.

Tenkrát se i do Krásnohůlek dostal portrét s uprchlým vězněm. Nebezpečný masový vrah - Sirius Black. A mě i přesto nějakým způsobem přitahoval. Nepovažovala jsem ho totiž za někoho kdo napomáhá Zlu. Na obrázku sice vypadal jako vychrtlá troska s dlouhými špinavými vlasy, bledou pletí a zažloutlými zuby, ale kdo by vypadal lépe po dvanácti útrpných letech v kouzelnickém vězení, hlídaném chladnými příšerami?

Ač byl v jeho očích vidět hluboký žal, přesto mě něco v nich upoutalo. Kdysi museli zářit jako hvězdy na nebi, být plné života. A jeho tenká ústa se jistě často usmívala.

Sirius Black. Už jen jeho jméno. Při jeho vyslovení mi přejel příjemný mráz po zádech a zachvělo se mi něco kdesi v mém nitru.

Jeho smrt mě svým způsobem hodně zasáhla. Cítila jsem jako by mi umřel někdo blízký. A nedovedla jsem si představit proč takový pocit mám.

Proto jsem se na něj Hermiony často nenápadně vyptávala, když jsem za ní chodila nejprve na ošetřovnu, kde byla umístěna po bitvě na ministerstvu, poté jsme se do doby než skončila škola scházely a dlouze si povídaly o všem možném.

„Představ si, Siriuse očistili ze všech jeho obvinění," oznámila mi Hermiona zadýchaně místo pozdravu hned potom co se sesunula na židli k mému stolku v knihovně a těžce oddechovala. Copak cestou sem utíkala?

„Opravdu?" ujišťovala jsem se.

„Je jen smutné, že to přišlo až teď. Když už je příliš pozdě," povzdechla si Hermiona nešťastně a měla naprostou pravdu. Kdyby tenkrát po jeho útěku uvěřili Harrymu, Hermioně a Ronovi, že je Sirius nevinný, a že pravým viníkem byl Peter Pettigrew, mohl by jeho život vypadat úplně jinak. A třeba by teď nemusel být mrtvý.

„A jak to vzal Harry?" optala jsem se.

Hermiona se zachmuřila a pokrčila rameny. „Však víš, ještě stále se z toho nedostal, i když se snaží předstírat opak. Je to pěkně nespravedlivé, rodiče nepoznal a se svým kmotrem... moc dlouhou dobu spolu nestrávili."

Souhlasně jsem přikývla. Vůbec to nebylo spravedlivé.

Hermiona si z brašny vytáhla čistý pergamen, brk a inkoust a hodlala se pustit do psaní eseje z Kouzelných formulí.

„Jaký byl asi Sirius, když byl mladý?" napadlo mě náhle a vyhrkla jsem to nahlas dřív než jsem se zastavila.

Hermiona se mírně pousmála. „Byli s Harryho tátou nejlepší přátelé. Mezi spolužáky byli oblíbení. Ale prý to byli pěkní raubíři, několikrát nám o jejich malérech a darebnostech vyprávěl Remus. Měli spoustu školních trestů, a přitom patřili mezi nejlepší studenty na škole."

„Takže už vím po kom Harry zdědil ten talent na průšvihy," zasmála jsem se.

„Ano, zřejmě po otci," pokývala hlavou pobaveně. „Také jsem slyšela, že Sirius byl svého času velmi krásný a přitažlivý."

Přesně jak jsem si ho představovala, utvrdila jsem se v duchu. Měla jsem pravdu, musel být nesmírně pohledný.

„Ale svého vzhledu nejednou zneužíval. Abys rozuměla, byl tak trochu víc oblíbený u děvčat," pokračovala Hermiona se lehkým začervenáním. „V tomhle se podstatně lišil od Jamese Pottera, ten měl v srdci vždycky jen Lily Evansovou."

„Muselo to být strašné, být zavřený ve vězení celé ty dlouhé roky neprávem a ještě s vědomím, že jeho nejlepší přátelé jsou mrtví, díky zradě člověka, kterého považovali za kamaráda."

„To je pravda. Nedovedu si to ani představit," Hermiona se na chvilku odmlčela a pak pokračovala. „Každopádně ho Azkaban změnil. Možná i doba kdy byl na útěku a pak když byl nucen skrývat se v domě svých rodičů, které tak nenáviděl."

„Jak to myslíš? Jak se změnil?"

„No, často měl špatnou náladu, mnohdy byl na své okolí mrzutý a zachmuřený, to vůbec nesedělo k člověku, kterého nám popisoval Lupin ani ke školním historkám, které nám on nebo sám Sirius vyprávěli."

Zadumaně jsem pohlédla z okna, na školní pozemky zalité sluncem, po kterých se v minulosti procházelo již tolik studentů. Dokonce kdysi i Sirius se svými přáteli. Bylo mi ho najednou tak moc líto, prožil si dost špatných věcí a zemřel tak mladý. Bylo mi ho opravdu neskutečně líto a neubránila jsem se ani slzám, které mě zaštípali v očích.

Přála bych si ho poznat. Škoda jen, že k tomu nebyla příležitost.