Já, dívka z budoucnosti

7. Narození dítěte

Připadalo mi jako by dny a týdny utíkali nějak rychleji než v mé době, ale byla to pouze jenom moje mylná iluze. Čas běžel neúprosně a zároveň pro každého stejně rychle bez rozdílu. A bylo úplně jedno, jestli je to v minulosti nebo v budoucnosti.

V hodinářství se mi začalo dařit. Pan Campbell byl se mnou velmi spokojený. Konečně jsem dělala zakázky úplně sama, vracela jsem se domů včas a měla i trochu času pro sebe. Ale k tomu, abych se dostala na opravu svého strojku či obraceče jsem však ještě nedospěla. A i když jsem si to nechtěla přiznat, moc dobře jsem věděla, že z nedostatku času to opravdu není, vždycky jsem si však raději našla něco, co bylo přednější než toto.

A místo toho jsem si užívala krásné letní dny se svými přáteli. Cítila jsem se s nimi jako bych je znala odjakživa. Lily se stala mojí nejlepší kamarádkou. A vůbec jsem nechtěla myslet, natož si připustit, krutou pravdu, kterou jsem zatím znala jen já.

Byl obyčejný všední den, stejně horký jako ty dny před ním, ale já ve vzduchu cítila zvláštní změnu. V první chvíli jsem si neuvědomila čím to je, až když jsem sešla dolů na snídani. U stolu spolu s Lily a Jamesem seděl i Remus a Sirius.

„Dobré ráno vespolek," pozdravila jsem je kolektivně. „Kde máte Petera?" optala jsem se bez valného zájmu, chtěla jsem o tom člověku mít co největší přehled, i přesto, že mi byl krajně nesympatický za svoji zradu. Musela jsem se k němu chovat stejně jako k ostatním, abych nevyvolávala zbytečné podezření.

„Ten beztak ještě vyspává," zašklebil se Sirius trochu závistivě.

„V poslední době říká, že je dost unavený, asi má moc práce," zahuhlal James s plnou pusou třešňového koláče.

Lily se zamračila a smetla drobky, které Jamesovi vypadli z pusy na stůl. „Jsi horší jak dítě," pokárala ho za hlasitého smíchu Remuse a Siriuse.

„No dovol?" urazil se na oko James.

„Zvykej si matko," chechtal se dál Sirius.

„Co je vlastně dneska za den," vyjekla jsem při zmínce o dítěti. Pomalu jsem se začínala ztrácet ve dnech i týdnech.

„Jednatřicátého července," odpověděl mi Remus udiveně.

Nepřirozeně jsem ztuhla, všichni ztichli a upřeně mě pozorovali.

„Proč?" zajímal se Sirius.

„Co se děje?" tázal se i James.

Ignorovala jsem jejich otázky a hleděla jsem pouze na Lily. „Nemám dneska zůstat doma?"

Všichni si viditelně oddychli, že se neděje nic závažného.

Lily zakroutila hlavou. „Jestli myslíš kvůli mně," s láskou si přejela dlaněmi po těhotenském bříšku, „tak to nemusíš. Klidně jdi do práce, vždyť mám ještě pár dní."

„To bych neřekla," vyhrkla jsem bez rozmyslu. „Nevypadáš dnes dobře," dodala jsem.

Kluci se udiveně podívali na Lily a pak se svorně otočili zpátky ke mě. Lily totiž vypadala naprosto stejně jako jindy. Vůbec ne jako žena, která dnes porodí dítě.

„Vždyť vypadá úplně normálně," podivoval se Remus.

„Myslíš, že se to narodí už dneska?" vyděsil se James.

„Víš snad něco co my ne?" uhodil Sirius hřebíček na hlavičku.

Polekaně jsem si zkousla ret a snažila se situaci zachránit.