Já, dívka z budoucnosti

15. Ten večer v předvečer...

Další měsíce se u mě střídali pocity štěstí ze společných chvil s našimi kamarády a hlavně se Siriusem, kdy jsme se těšili na naše nenarozené děťátko, s naprostou beznadějí. Zoufalství z neúprosně se blížících a zřejmě nevyhnutelných událostí.

Z tak náročného dilema, zda ještě něco podniknout, abych budoucnost tak jak ji znám já, zvrátila nebo věci nechala plynout, tak jak mi poradil Brumbál, a doufat, že byli ovlivněny mým příchodem, mě akorát často bolívalo břicho.

Samozřejmě, že jsem si za to v duchu nadávala, ale nemohla jsem si pomoct a dál se trápila.

I Sirius si všiml, že se mnou něco není úplně v pořádku. Snažil se mě ušetřit všech dalších pohrom, které nás stále stíhali. Bohužel ani on mě nedokázal ochránit před vším.

Byla už téměř polovina měsíce. Docela teplé září vystřídal nepříjemně chladný říjen. Ale ani chlad a zima Voldemorta a jeho nohsledy nezastavili. A tak, když Siriusovi přišel vzkaz kde se odehrává další bitva, neuposlechla jsem jeho příkaz zůstat doma a ani se nehnout, ale potají jsem se vydala za ním.

Pro tentokrát si příznivci Pána zla vybrali jako cíl útoku Dorcas Meadowes. Sice jsme spolu nikdy nezašly třeba na kafe nebo jsme se nebavily o svých soukromých životech, ale jako kolegyně jsme spolu vycházely vcelku dobře. Byla to skvělá čarodějka, která se oddaně vrhala do každé bitvy s našimi nepřáteli. A teď to byla ona a její rodina, která potřebovala pomoc. Zasloužila si i tu moji.

Nevrhla jsem se do boje jako obvykle střemhlav nejen proto, že jsem tu podle Siriuse být neměla, ale i proto, že už mi v dostatečném pohybu bránilo mé vypouklé bříško. Raději jsem se skryla za nedaleké husté keře a sledovala průběh zápolení našich se zakuklenci.

Ze své skrýše jsem vyslala několik omračujících i odzbrojujících kouzel a zneškodnila tak pár protivníků. Bylo jich však mnoho. Situace se zhoršila, když dům náhle vzplanul plameny, které se rychle rozšiřovaly.

Pak jsem zahlédla vysokou vzpřímenou postavu zahalenou v černém plášti, přicházející k domu tak sebejistě a neohroženě s aurou zla, že jsem nepochybovala o tom kdo to je.

Pak se stalo několik věcí najednou. Členové Řádu mírně zaskočil příchod samotného Voldemorta, oproti tomu Smrtijedy jeho přítomnost povzbudila k dalším útokům. Z domu vyběhlo několik lidí. Nerozeznala jsem o koho se jednalo, ozval se nepříjemný svištiví zvuk a vyšlehl zelený paprsek, který jednu postavu zasáhl přímo do zad.

Na moment nehybné tělo osvítili plameny ohně a já poznala Dorcas, pak padla k zemi. Byla mrtvá. Zabil ji samotný Voldemort, který právě odcházel z boje. Několik Smrtijedů ho následovalo.

V nastalém zmatku a křiku jsem ani nezpozorovala, že se ke mně někdo ze zadu přiblížil.

Jeden ze Smrtijedů se dostal těsně za mě. Krátce se zachechtal a namířil na mě svojí hůlkou. Byla jsem tak otřesena, že jsem nestihla nijak zareagovat. Kletbu, kterou na mě vyslal jsem odrazila pozdě. Zasáhla mě těsně pod klíční kost. Zapotácela jsem se a tiše vykřikla. Můj protivník se znovu děsivě rozesmál a zmizel spolu s ostatními.

Bitka skončila z hrůznými následky. Z očí se mi začali řinout slzy.

V takovém stavu mě objevil Sirius. „Co tu děláš?"

„Chtěla jsem jen pomoct," rozvzlykala jsem se a Sirius ke mně rychle přiskočil a silně mě obejmul a já cítila jak se mírně třese.

Nejen já, ale i on z toho byl rozrušen, ze smrti dalšího člena.