Já, dívka z budoucnosti

5. Původní Řád

Egon Campbell byl majitel malého krámku na Příčné ulici. Hodinářské řemeslo se dědilo v jejich rodině z otce na syna již celá dlouhá léta. Starý pán však žádné děti neměl. V hodinářství zaměstnával pouze jednoho učence, jakéhosi mladíka Iana Markse. A pak mne.

Práce v hodinářství mě začala vážně bavit, i když bylo velmi obtížné se naučit titěrnou a značně detailní práci s malými přístroji, vyžadovalo to hodně soustředěnosti a ještě více vytrvalosti. A nejen ode mě. Hlavně od starého pána, který mě intensivně zaučoval celý měsíc, než mě nechal dělat zakázky úplně samotnou, to chtělo značnou dávku trpělivosti.

Byl to milý pán, zároveň však přísný. Svoji práci miloval a velice dobře ji rozuměl. Všichni se divili jeho zručnosti, protože pásku přes oko neměl jen tak na ozdobu. Přišel o jedno oko, když byl ještě malý chlapec a na to druhé viděl poslední dobou dost mizerně. Nikdo nechápal jak může odvádět svou práci stále tak bezchybně a precizně.

Co se týče strojku či obraceče času, ještě stále jsem neměla příležitost ho vytáhnout a podívat se, jestli bych ho dokázala opravit. Přesto jsem ho pořád nosila u sebe v kapse a čas od času se ujišťovala, že jsem ho nikde neztratila. Chtěla a potřebovala jsem se vrátit do své doby, abych náhodou nenarušila koloběh budoucnosti.

Stále jsem bydlela u Jamese a Lily. Kvůli práci jsem neměla moc času hledat si jiný byt a popravdě se mi od nich ani nechtělo. S nimi mi bylo dobře a oni mě brali jako přítelkyni.

Remus, Sirius a Peter se u nich doma střídali v pravidelných intervalech. Vlastně ani jeden večer nebyl bez toho, že by je jeden z nich nenavštívil. Byli to opravdu věrní přátelé. A to se mi moc líbilo. A tak mi nešlo do hlavy jak se to vše mohlo pokazit. Kdy nastal ten bod zlomu, který přiměl Petera zradit své kamarády a vydat je Voldemortovi na smrt.

°°°°

„Měli jsme co dělat, abychom je setřásli..."

Právě jsem se vracela pozdě večer z práce a ještě než jsem vešla do jídelny, uslyšela jsem Siriusův hlas, instinktivně jsem se zarazila a zaposlouchala se.

„Tentokrát to bylo opravdu o fous, ty šmejdi jsou čím dál agresivnější. Zvláštní," zamyslel se na moment, „chvilku mi dokonce připadalo, jako by šli přímo po Dorcas."

„Hlavně, že se vám nic nestalo," Lily zněla ustaraně, ale najednou změnila tón hlasu. „A když už mluvíme o Dorcas, vyšli jste si někam?"

„No jasně," odpověděl jí Sirius s těžko potlačovaným smíchem. „Byli jsme na krásné a romantické hlídce, ale překazili nám to tři Smrtijedi."

Uslyšela jsem bublavý zvuk, který jsem identifikovala jako Jamesův zadržovaný smích.

Lily si odfrkla. „Moc dobře víš, jak jsem to myslela."

„Ano, moc dobře vím, jak jsi to myslela, ale už jsem ti to jednou říkal Lily, a povím ti to klidně znovu - Dorcas mě nijak nepřitahuje."

„Siriusi!" vylítla na něj. „Snad nejsi tak přízemní, že hledíš jen na vzhled?"

„To ne," odpověděl jí stručně Sirius. Ale Lily se zřejmě nehodlala vzdát tak snadno. „A co Marlene?" napadlo ji ještě jedno jméno.

Sirius se vesele rozchechtal. „Dej už pokoj Lil. Nebo to mě chceš mermomocí oženit?"

„Lily tím spíš chtěla naznačit, jestli už by ses konečně nechtěl usadit," ozval se pobavený James za svoji ženu.

„Upřímně?" odmlčel se na moment Sirius. „Ještě jsem o tom nepřemýšlel."