Já, dívka z budoucnosti

12. Osudem dáno a psáno

S nástupem jara na mě přišla i nějaká zvláštní únava. Často jsem měla stavy slabosti a občas se mi z ničeho nic zvedal žaludek. Vše jsem to přisuzovala obrovskému pracovnímu vytížení a velkému stresu. Všichni jsme byli na pokraji svých sil. Smrtijedi si ani na chvilku nedávali oddech a stále nám přidělávali více práce a hlavně starostí.

Naplnil se i osud Marlene McKinnonové a bratrů Fabiána a Gideona Prewettových. Zemřeli za snahu o lepší život. A já začínala mít čím dál větší strach, že stejně se naplní i osud Potterových. Vše tomu nasvědčovalo. Už dvakrát se k nám totiž v bitvě proti Smrtijedům přidala i Lily. Stála po boku svého manžela, a to i přesto, že na ni doma čekalo malé miminko.

Připomněla jsem si tak několik slov z věštby, kterou kdysi, vyslovila profesorka Trelawneyová. Tedy pro mě to bylo kdysi. Pro lidé, kteří žili touto přítomností to byla věc, skutečnost, kterou ještě nemohli znát.

...kteří se mu již třikrát postavili...

Slova mi rezonovala v hlavě. A jestli se Lily s Jamesem společně postaví proti Voldemortovi ještě jednou, bude to již potřetí. A tím pádem...

Seděla jsem s Lily v našem bytě. Přišla mě navštívit hned jak jsem skončila v hodinářství i s malým Harrym, který rostl jako z vody. Celou návštěvu byl hodný a na chlupatém koberečku si klidně hrál.

„Nevypadáš dobře," Lily se na mě pozorně zahleděla.

Měla pravdu, byla jsem bílá jako stěna a nebylo mi zrovna dvakrát dobře. „Dnes jsem měla náročný pracovní den. Navíc v noci jsem toho moc nenaspala."

„Je ti špatně?" naklonila se ke mně starostlivě.

Přikývla jsem a zhluboka se nadýchla ve snaze, že se mi udělá lépe.

„Myslíš, že je to jen z práce?"

Pohlédla jsem na ni trochu nechápavě. „A z čeho jiného?"

„No..." protáhla Lily, zkontrolovala Harryho, když se ujistila, že je v pořádku, vrátila se ke mně. „Nejsi třeba náhodou těhotná?"

„Ne!" vykřikla jsem a pokud to bylo možné zbledla jsem ještě víc.

„Jsi si jistá?" soucitně si skousla ret.

„Ne," zašeptala jsem. Jistá jsem si nebyla. U Merinových vousů, Aileen?! „To není možný," kroutila jsem hlavou, ale ono to možné bylo.

Lily mě účastně objala. „Řekla bych, že je to jedna z možností, kterou nelze vyloučit jen tak."

Oči se mi zalili slzami. Ano, byla to pravda. Jako bych právě poskládala puzzle, dosadila chybějící část skládačky. Všechny ty nápovědy od mého těla k sobě pasovali, a kdybych je vnímala o něco dřív nemusela bych být dnes tak překvapená.

Znovu jsem zakroutila hlavou, ale teď už mi na tváři pohrával lehký úsměv.

„Když jsem otěhotněla s Harrym a zjistila to, reagovala jsem úplně stejně," uklidňovala mě Lily a malého, který k nám zatím po čtyřech dolezl, láskyplně zvedla do náruče.

„Vážně?" optala jsem se nevěřícně a pak jsme se obě uvolněně rozesmály.

Zjištění, že jsem těhotná provázela jedna emoce za druhou. Chvilku jsem se radovala, pak jsem tomu nemohla uvěřit a nakonec jsem dostala strach. A to hned dvojí. Ten první byl strach z toho co tomu řekne Sirius. Co když děti nechce? Nebo je nechce se mnou? Nikdy jsme se o tom spolu nebavili. A další čeho jsem se obávala, byl dopad na budoucnost. Nevím zda to co se stalo bylo správné a co se bude dít dál. Potřebovala jsem si promluvit s někým povolanějším.

Příhodně jsem na příležitost nemusela čekat příliš dlouho. Na poslední schůzi Řádu se totiž Brumbál nemohl dostavit. Chtěl však co nejdříve slyšet nejnovější hlášení a doručit nějaké potřebné dokumenty, které měl na starosti Pošuk Moody. Ten s brbláním, že momentálně nemá čas letět do Bradavic, předal úkol svému podřízenému Jamesovi. Lily však lamentovala, že její manžel opět nebude doma, což se poslední dobou stávalo dost často. A tak jsem se zištně nabídla pro tento úkol já.

Vydala jsem se tedy za Brumbálem do Bradavic. Předem jsem se u něj ohlásila. A i když jsem si přála si s ním promluvit, byla jsem mírně napjatá. Ve sjednanou hodinu jsem se ocitla před ředitelovou pracovnou, ale to už jsem začala být značně nervózní. Tep i dech se mi nepřirozeně zrychlil, nohy se mi roztřásli. Na chvilku jsem pocítila chuť otočit se na podpatku a zbaběle utéct. Aileen, nejsi přeci žádný nezodpovědný uličník, který provedl nějakou darebárnu, tady jde o víc.

Odkašlala jsem si, abych vůbec byla schopná mluvit. Dvakrát za sebou jsem se zhluboka nadechla a zaklepala na dveře.

Seděla jsem naproti Brumbálovi u jeho stolu. Předané dokumenty zběžně prolétl, odložil je na později a vyslechl si hlášení. Zdvořile jsem upila bylinkového čaje, který mi ředitel nabídl a přemýšlela jsem jak začít svůj problém.

Brumbál se pohodlně uvelebil ve svém křesle, spojil si své prsty a spokojeně se usmál. Pochopitelně mu již došlo, že jsem zde zůstala déle kvůli něčemu jinému než jen čaji a jablkovému koláči.

Dlouze na mě pohlédl přes půlměsícové brýle a modrýma očima uvěznil ty mé. Ve své mysli jsem ucítila náhlý tlak. Rychle jsem sebou cukla, přivřela oči a pohlédla na své kolena. Než jsem pochopila co se stalo, Brumbál určitě zjistil dost.

„Vím... vím o věcech, které ostatní lidé neznají," vyhrkla jsem se zakoktáním pod tíhou jeho zpytavého pohledu.

„Omlouvám se slečno," jeho hlas však nenesl známky ospravedlnění či nepochopení.

Zamrkala jsem na něj.

„Víte o věcech, které se mají stát a nakonec nemáte sílu je změnit. Ale co když tomu stejně nikdy nezabráníte? Možná byste svým přiznáním způsobila neštěstí ještě větší."

To znělo docela rozumně. Ale.. nadechla jsem se, Brumbál mě však předběhl.

„Naše osudy a životy se mění každým okamžikem. Ovlivnit to můžeme například našimi činy, volbami... s každým novým rozhodnutím. I různá setkání nebo střetnutí, dokonce nevinný rozhovor nám může otevřít nový směr života. Napsat novou stránku osudu. Každým naším krokem, zločinem či laskavostí si tvoříme vlastní budoucnost," mluvil klidným a vyrovnaným hlasem. „Na pozadí našeho sepsaného osudu, za mlžným oparem naší vlastní nevšímavosti, se skrývá výjimečná a tajemná síla, která se dá formovat a měnit."

Fascinovaně jsem ho poslouchala. Brumbál si stoupnul a přešel po své kruhovité pracovně pomalým krokem.

„Všechno dění má svůj důvod. Nechte plynout věci tak jak mají. Bohužel i bolest je součástí našich životů."

„Tou bolestí jste myslel i smrt?"

Brumbál si těžce povzdechl a sotva neznatelně přikývl.

Po delší odmlce, kdy sypal krmení svému fénixovi na bidýlku, tiše promluvil. „Máme jen jeden život a je pouze na nás jak ho budeme žít a hlavně s kým si ho prožijeme."

„A co zrada?" Pomyslela jsem na Petera.

„Slečno, každý z nás má šanci, možnost si vybrat. Správně nebo špatně... Dobro či zlo..."

O něco později, když jsem nad naším rozhovorem přemýšlela došla jsem k závěru, že zatím si nechám vše pro sebe. A budu doufat, že osud mých přátel se mým příchodem změnil.