Já, dívka z budoucnosti

6. Poprvé členem

září 1996

Získala jsem dobrou práci na ministerstvu kouzel, na Oboru zneužívání mudlovských výtvorů, kde jsem se seznámila s Arturem Weasleym, který mě v prvních měsících zaškoloval. Nejvíc se mi líbila ta Arturova nadšenost pro mudlovské výrobky a mudly obecně.

Artur, ale i jeho žena Molly, oba to byli moc příjemní a přívětivý kouzelníci. Často jsem k nim byla pozvaná na večeři kde jsem se seznámila i s dalšími členy jejich početné rodiny.

„...Smrtijedi, zase ti Smrtijedi...! Nejdřív ten most v Brockdale, pak ta spoušť v jihozápadní Anglii. A teď tohle!"

Slyšela jsem rozčíleného bystrozora, jak křičí z otevřených dveří, když jsem v pondělí ráno procházela kolem Ústředí bystrozorů do kanceláře. Asi zase nějaká katastrofa, záhadné zmizení nebo tragické úmrtí. Poslední dobou to totiž nebylo nic jiného.

„Dobré ráno Aileen," usmál se na mě Artur, jakmile jsem zasedla za svůj pracovní stůl.

„Ahoj Arture," pozdravila jsem ho a hluboce jsem si povzdechla.

„Co se děje?"

Automaticky jsem otevřela složku, kterou jsem měla připravenou na přeplněném stole, o třech pískajících lavičkách, které jsme včera odpoledne museli zlikvidovat v jednom mudlovském parku.

„Ale nic Arture," zavrtěla jsem hlavou a vzala jsem si do ruky brk, abych mohla dopsat včerejší hlášení o těch očarovaných lavicích. Artur na mne stále vyčkávavě hleděl a tak jsem brk zase odložila. „Slyšela jsem hochy z Ústředí..."

Artur chápavě přikývl. „Jistě, také jsem je slyšel... Prý nějaké přepadení. Zmizeli dva čarodějové, nečistokrevného původu samozřejmě."

„Přeci jim to stále nemůže jen tak procházet?" rozhořčila jsem se.

„To určitě ne, ale-"

„Jak dlouho to ještě bude trvat? Brousek by měl něco podniknout nebo... Vždyť je jich čím dál víc!" Rozčíleně jsem Arturovi skočila do řeči a začala neklidně přecházet po kanceláři. „Dokonce si troufám říct, že už jich je víc jak bystrozorů. A potom co se stalo Amélii..." Po zmínce o zesnulé Amélii Bonesové se mi zadrhl hlas. I když jsem ji znala jen krátce, její smrt mě nějakým způsobem zasáhla. Hlavně to, jak zemřela.

„Aileen," tón v Arturově hlasu mě donutil se na něj upřeně podívat. „Přijď k nám dnes večer do Doupěte."

Nebylo to obyčejné pozvání, prozrazovalo to tajemné blýsknutí v jeho očích. Pak se Artur otočil a bez dalších slov odešel po své práci. Zamyšleně jsem za ním hleděla a celý den jsem musela přemítat o tom, co se asi večer dozvím.

Za soumraku jsem se přemístila na okraj vesnice Vydrník a vydala se k Doupěti. Dům Weasleyovi rodiny měl celkem sedm pater a chvílemi to vypadalo jako, že drží pohromadě jenom díky nějakému dobrému kouzlu. Přesto vypadal velice útulně a já se v něm pokaždé cítila bezpečně a hlavně vždy vítaná.

Přišel mi otevřít Bill Weasley a kromě něj a jeho rodičů byla v domě i Tonksová.

„Copak se to děje? To je nějaká sešlost?" podivovala jsem se.

„Posaď se Aileen, rádi ti to vysvětlíme," Molly mě postrčila na volnou židli v jídelně.

Posadila jsem se a rozhlédla se po vážných obličejích svých přátel. „Začínáte mě děsit."

„Nemusíš se děsit," ujistila mě Molly.

„Vzpomínáš si na dnešní ráno?" zeptal se mě Artur, když jsme se všichni usadili. Nechápavě jsem přikývla. „Popletalovi totiž dlouho trvalo než uvěřil tomu, že se Ty-víš-kdo vrátil."

„Než se stalo to v červnu... a přesvědčil se na vlastní oči," ušklíbl se Bill.

„A náš nový pan ministr toho zatím moc nesvedl," promluvila tiše Tonksová, která v posledních týdnech vyměnila svoji křiklavě růžovou barvu vlasů za nenápadně hnědou.

Stále jsem dost dobře nechápala, kam tím vším míří, tohle všechno jsem přeci moc dobře věděla. Zmateně jsem přeskakovala pohledem z jednoho na druhého.

„Abys tomu rozuměla," odkašlal si Artur a konečně přešel k jádru věci. „Pozvali jsme tě sem, protože si myslíme, že chceš bojovat za to co my. Za správnou věc."

„Když říkáš to my, asi nemyslíš jen vás čtyři, že Arture?" Optala jsem se věcně.

„Ano," přikývl a pokračoval. „Brumbál před několika lety, v době první války, založil organizaci... takový odboj, který bojuje proti Ty-víš-komu. A toto společenství nazval Fénixův řád," objasnil mi Artur.

„Shodli jsme se na tom, že bychom ti chtěli nabídnout členství," doplnil ho Bill.

„Další členové by se nám totiž hodili," prohodila Tonksová.

Jakékoliv jejich následující argumenty již nebyli třeba, já jsem nadšeně souhlasila.

Půl hodinu zbývající do začátku schůze, která se dnes měla konat u Weasleyových v Doupěti, mě moji přátelé zasvěcovali do organizace a detailů Fénixova řádu.

První členové Řádu se postupně začali objevovat, jakmile jsem měla hrubou představu o tom jak vlastně celé společenství funguje. Všemu velel jak jinak než sám Brumbál a každý z členů byl důležitý. Začínala jsem být lehce nervózní, protože si mě každý nově příchozí důkladně prohlédl. Dokonce jsem poznala několik známých tváří. Někteří zvědavci na mě spočívali pohledem déle, než mi bylo příjemné a já cítila jak se mi z nervozity pomalu začínají potit ruce.

Nakonec se dostavil i Brumbál a také na mě vrhl pátravý a zadumaný pohled. Nakonec mi věnoval vřelý úsměv a rychle se přesunul do čela stolu. Všichni přítomní se jako na povel ztišili a konečně upřeli své zvědavé pohledy na bradavického ředitele.

„Dobrý večer přeji všem," přivítal nás Brumbál srdečně a chtěl si naučeným gestem spojit své dlouhé prsty ve vzduchu, v momentě si to však rozmyslel a raději si obě ruce složil pod stolem do klína. Pravou ruku měl totiž celou zčernalou a jakoby seškvařenou. Ti co si toho všimli, na sebe vrhali zděšené pohledy a v místnosti to zašumělo tlumeným šepotem. Brumbál si však jedním lehkým odkašláním rázem opět sjednal klid.

Přestala jsem uvažovat nad tím, co se asi mohlo stát řediteli tak závažného a zaposlouchala jsem se do toho, o čem mluvil.

„...jsem velmi rád, za nové členy," Brumbál zdvořile pokynul hlavou mě i naproti sedící Fleur Delacour, která jak jsem se dovtípila, byla v Řádu asi také nováčkem. Fleur se na mě laskavě usmála a ze mě opadla trocha nervozity. „Jelikož teď budeme nějakou dobu bez pana Lupina, kterého jsem pověřil důležitým úkolem a bohužel se musíme obejít i bez našich dvou bystrozorů, kteří jsou odvolaní z jistých povinností," ředitel po očku pohlédl na Tonksovou, která jak jsem věděla, byla převelena do Prasinek a Kingsley Pastorek byl zaúkolován hlídáním mudlovského ministra. „Proto je úžasné, že máme nějaké nové síly navíc," dokončil Brumbál.

Dalších několik minut nás seznamoval s novými informacemi o tom nedávnem napadení mudlorozených čarodějů a rozdělil hlídky. Kingsley podal hlášení od mudlovského ministra a nakonec nám Bill sdělil stanovisko skřetů k válce.

Měla jsem z toho večera vážně dobrý pocit. Konečně jsem mohla být nápomocná a někde, kde to bylo opravdu třeba, se uplatnit. Když jsem věděla, že nás je víc, kteří věříme tomu, že dokážeme lorda Voldemorta porazit, do žil se mi naráz vlil nový příval naděje a energie.

V tu chvíli jsem věděla, že Zlo dokážeme porazit, ať už to bude jakkoliv dlouhý boj. Nakonec přeci jen zvítězíme!