Já, dívka z budoucnosti

17. Zatím co jsem spala

Nervózně jsem přešlapovala před dveřmi do Doupěte. Co všechno se stalo od té doby, když jsem tu stála naposledy? Kolik věcí se změnilo za mojí nepřítomnosti? Kolik životů za ten rok vyhasla? Na některé otázky snad budou znát odpověď Weasleyovi.

Ve dveřích se najednou objevila Molly a já se příšerně lekla, jako bych ani nečekala, že se tam zjeví právě ona.

Molly vypadala stejně jako před mým odchodem, v přívětivém obličeji se zračila směsice pocitů zděšení s překvapením. Zírala na mě tak vyjeveně, jako by právě spatřila ducha.

„Ail- Aileen?" zadrhl se jí hlas.

„Ano Molly, jsem to já," přikývla jsem a pokusila se na ní pousmát.

„Ty žiješ?" prudce si mě přitáhla do objetí až jsem sotva popadala dech. „Kde jsi byla? Kam jsi zmizela? Jak ses tu ocitla?" zasypala mě spoustou otázek a při tom ji červené tváře zvlhli slzami dojetí.

„Nechápu to," kroutila hlavou a otírala si slzy. „Kde se tu bereš?"

V tom okamžiku se objevil Artur, přilákaný šokovaným tónem v hlase své ženy.

Musím jim vše povědět, i když mě na jazyku pálilo mnoho jiných a pro mě podstatných otázek, zaslouží si, aby věděli pravdu. Co se vlastně stalo. Musí vědět všechno, aby mi pomohli. Potřebuji jejich pomoc při hledání své dcery a manžela.

Když překonali prvotní šok mohli jsme se usadit v obývacím pokoji a já začala mluvit. Molly i Artur seděli po celou dobu mého vyprávění nehybně jako přikovaní ke svým křeslům. Oba mě bedlivě poslouchali, občas si vyměnili udivený pohled, nebo na mě pohlédli jako na člověka, který dočista přišel o rozum, ale ani jeden mě nepřerušoval a nezasahoval tak do mého neuvěřitelného příběhu.

Když jsem se dostala k nešťastné části, kdy byli zabiti Potterovi, narodila se moje dcera a já se vrátila zpátky, Molly hlasitě zaštkala. I pro mě to bylo velice emočně náročné vyprávět to všechno znova, jako by to byla opravdu jen nějaká vymyšlená historka.

Svoje vyprávění jsem zakončila tím jak mi pan Campbell zachránil život. Byla jsem ráda, že jsem na konci, protože to vypadalo jako by mi něco uvízlo v krku a nejspíš už bych nebyla schopná promluvit.

„Je to pravda?" ujišťoval se Artur, když jsem svoje slova potvrdila důrazným přikývnutím tak si hlasitě povzdechl, promnul si obličej a stoupl si. Molly si utřela oči do velkého kapesníku a vysmrkala se do něj.

„Pro Merlina," mumlal Artur, který přešel k oknu a díval se ven do zahrady. „Zatraceně."

Odkašlala jsem si, abych opět upoutala jejich pozornost. „Teď mi prosím řekněte co se stalo v Bradavicích."

Artur se znovu posadil do křesla a Molly přenechala vyprávění na něm.

„V bitvě přišlo o život mnoho dobrých čarodějek a kouzelníků. Mezi nimi byl i Lupin, Tonksová," při vyslovení jejich jmen mi unikl tichý vzlyk. „A taky náš Fred," při vyslovení synova jména sebou Molly trhla, ale Artur jí uchlácholil lehkým popleskáním ruky.

„Harry porazil Voldemorta," při vyslovení tohoto jména se oba trochu otřásli. Ještě stále.

„Několik měsíců poté jsme se všichni vzpamatovávali z následků toho všeho. Pochopitelně jsme si oddechli a mohli se konečně radovat, že je to všechno za námi. Mysleli jsme, že jsi zahynula," pohlédl mi do očí. „Zatraceně. Vždyť mi tě považovali za mrtvou."