Já, dívka z budoucnosti

9. Radosti a starosti

Už jsem zde byla bezmála půl roku. Dny ubíhali stejně rychle jako když vzplane sirka a já pomalu zapomínala na svět ze kterého jsem přišla. Nahradil ho jiný. Ten kde jsem se cítila jako doma a vítaná víc než kde jinde. Připadalo mi to jako sen. Jako by se mi to vše jen zdálo a nelítostnou pravdu jsem si vůbec nechtěla připouštět. Byl to krásný sen a já jsem se nehodlala probudit.

Maličký Harry dělal radost nejen svým šťastným rodičům, ale i svému kmotrovi a dalším přátelům. Jediné co nám v těchto dnech kalilo radost byl Voldemort a jeho příznivci. Ano, chapadla jeho moci se pomalu a zprvu nenápadně začala rozšiřovat jako zhoubný mor. Rozrůstala se jako plevel, který dusí květiny. Kouzelníci se začali obávat o svou budoucnost. Pohlcoval je strach.

Střety a bitky se Smrtijedy byli čím dál častější. A tak nejen bystrozorové, ale i členové Řádu měli tím více práce.

Seděla jsem po náročném pracovním dni v hodinářství v klidném útočišti obývacího pokoje domu Jamese a Lily. Stále jsem si nenašla svůj vlastní byt, ale pochybuji, že kdybych si nějaký našla, že by mě Lily jen tak pustila. Možná až moc jsme si vzájemně přirostly k srdci.

Přemýšlela jsem právě nad naším přátelským vztahem, když jsem se v lehkém rytmu pohupovala v měkkém houpacím křesle, hleděla jsem do plamenů plápolajícího ohně v krbu a v náručí chovala spící miminko.

„Harry zase usnul?" vytrhla mě ze zamyšlení Lily.

Tiše jsem se usmála a přikývla.

Lily se posadila naproti mně a unaveně si protřela oči. „Pěkně ho rozmazlujete," poznamenala při pohledu na spícího syna, bez náznaku výčitek.

Měla tím namysli Jamese, Siriuse, Remuse, Petera i mě. Všichni jsme si rádi Harryho chovali a on si na spaní v náruči rychle zvykl. A i když se Lily často zlobila co si s malým počne, když všichni z domu odejdou, věděla jsem, že jí to až zas tak moc nevadí.

„Když on je tak rozkošný," obhajovala jsem se a lehce se sklonila, abych si přičichla k nevinnému tělíčku.

„Já vím," ujistila mě Lily.

Vzhlédla jsem k ní. Rudé vlasy měla mírně rozcuchané, v unavené tváři pobledlá víc než jindy, ale přesto z ní vyzařovalo neskonalé štěstí a radost.

„Měla by sis jít lehnout Lily, já se o malého postarám až se vzbudí."

Lily si povzdechla, ale vděčně na mě mrkla a rychle se vzdálila. Netrvalo však ani hodinku, když do místnosti znovu vtrhla v patách s Jamesem.

„Co se děje?" vyhrkla jsem.

„Brumbál poslal vzkaz," víc James říkat nemusel. Nebylo to poprvé. Smrtijedi. Lily si ode mě spěšně převzala probouzejícího se Harryho a já se společně s Jamesem přemístila.

Ocitli jsme se na vrcholku malého kopečku blízko hustého, tmavého lesa. Pomalu se začalo stmívat, přesto jsem ve vysoké trávě poznala krčit se postavy Siriuse, Dorcas a Benjyho Fenwicka.

„Jak to vypadá?" optal se šeptem James, když jsme se oba přikrčení přiblížili k ostatním.

„Dostali jsme hlášku, Smrtijedi si vybrali další mudlovskou rodinu," informovala nás tiše Dorcas.

„Několik našich je ještě na druhé straně," dodal Benjy.

Pohlédla jsem do údolí kde se rozprostírala černočerná tma a zatím všude panovalo ticho a klid. Ovšem nečekali jsme dlouho. Prvně jsme uslyšeli srdceryvný křik a poté sérii světelných záblesků, které na okamžik osvítili malý domek v dolině.

„Teď!" zavelel Sirius, když se rozběhl směrem dolů a my ho následovali.

Střetů a bitev se Smrtijedy jsem zažila již několik. Tentokrát to však bylo jiné. Smrtijedy jsme sice zaskočili, ale bylo jich o něco víc než nás a svoji přesilu využívali dokonale. Jejich chování bylo značně suverénní a útočili velmi surově.

Uskočila jsem před rudým paprskem a vyslala jsem na svého protivníka odzbrojující kouzlo, kterému se vyhnul jen o vlásek. Rychle jsem se skryla za rozměrný strom. Smrtijed s kápí přes obličej, zahalen v černém plášti se trochu zmateně rozhlížel kam jsem mu zmizela. Nemusel však nad mým úkrytem dlouze přemýšlet a začal na moji skrýš vrhat jednu kletbu za druhou.

Odhodlaně jsem se nadechla a vyskočila ze svého útočiště s připravenou hůlkou jsem na zakuklence vyslala sled omračujících kouzel. Bohužel ani jedno nezasáhlo svůj cíl a teď to byl Smrtijed, který na mě vysílal další smrtící kletby.

Zadýchaně jsem se jim vyhýbala a občas na něj vyslala protikouzlo. Pak jsem zakopla o ulomenou větev. Padla jsem tváří do vlhké trávy a hůlka mi vypadla z ruky. Můj protivník mě měl v hrsti. Napřáhl se a já přivřela oči. Ale nic se nestalo. Smrtijed se najednou skácel k zemi nedaleko mne.

Ohlédla jsem se kdo je mým zachráncem. Byl to Sirius, natáhl ke mně ruku a pomohl mi na nohy a zároveň mi podal moji hůlku.

„Děkuji," pípla jsem maličko znervózněná jeho dotykem teplé dlaně.

Sirius se na mě krásně usmál a starostlivě se mi zahleděl do očí. „Dávej na sebe pozor."

Byla to jen malá důvěrná chvilka v nelítostné bitce. Přesto mi to připadalo jako věčnost.

„Hele vy dvě hrdličky, nechtěli byste třeba připravit romantickou večeři při svíčkách?"vyrušil nás Jamesův uštěpačný hlas. „Radši si to cukrování nechte až na doma, tady máme ještě nějakou prácičku, nezapomněli jste?" vesele se ušklíbl a mizel.

Přistiženě jsem sebou trhla. Jak to myslel - hrdličky?

Sirius se zaculil. „To je takový pako."

Vyprostila svojí ruku z té Siriusovi a oba jsme se vrhli do dalšího boje.

Smrtijedi se pomalu dávali na ústup. K Řádu se připojila posila a tak jsme s lehkostí i poslední protivníky zahnali. Pomalu jsem si oddychla. I pro tentokrát jsme vyhráli a rodinu zachránili.

Avšak, ani nevím jak se to událo. Zasáhla mě prudká bolest v kotníku, podlomili se mi nohy. Snažila jsem se pochopit co se stalo, ohlédla jsem se a zastavil se mi dech. Za mnou stáli poslední dva nelítostní zakuklenci. Jejich pohled byl šílený a smích děsivý a skřípavý. Jako když se o sebe třou kusy železa.

Pak se jeden Smrtijed rozmáchl svojí hůlkou a vyslal ke mně proud zeleného světla. Viděla jsem jen tu oslepující smaragdovou zář, která pro mě znamenala smrt. Mou mysl zaplnil jen ten pocit bezradnosti a strachu z nadcházejícího momentu. Hryzla jsem se do rtu, abych nekřičela nahlas. Ucítila jsem v ústech pachuť krve.

A pak... místo mě zasáhla kletba jiné tělo. Tělo, které se bezvládně skácelo na zem. Další záblesky osvítili nehybnou postavu. Vyděšeně jsem zahlédla dokořán rozevřené oči Benjyho Fenwicka.

„Ne!" zaječela jsem a přes bolest kotníku jsem se k němu doškrábala. Bylo však příliš pozdě, nedalo se nic dělat. Benjy byl mrtví. Umřel rukou Smrtijeda, když přede mě odvážně skočil, aby mě zachránil.

Roztřásla jsem se a z očí se mi začali řinout slzy. Dostala jsem se do pevného objetí. Podle vůně jsem poznala Siriuse, který mě schoval do své náruče a snažil se mě utěšit. Dařilo se mu to jen zvolna.

Kolik zmařených duší ještě bude třeba? Kdo ještě položí svůj drahocenný život? Mohla bych to snad zastavit? Nebo se aspoň pokusit?

Příliš mnoho otázek, na které jsem neznala konkrétní odpovědi. V tuhle chvíli jsem věděla jen jediné, že bych se v Siriusově objetí ztratila. Nechala bych se jím chlácholit navěky.