Já, dívka z budoucnosti

16. Zpátky do budoucnosti

Byla jsem mrtvá. Určitě. Nastala černočerná tma. Okolo mě, všude, se rozprostírala pouze temnota, která mi svírala a stahovala hrdlo. A to ticho. Jen naprosté ticho a tma. Byla mi nesnesitelná zima. Připadalo mi, jako by mě někdo držel v ledovém sevření. Tohle je můj konec.

Přesto všechno jsem byla podivně klidná a vyrovnaná. Cítila jsem se oproštěna od veškerého strachu, zlosti, bolesti a vzpomínek... Moje tělo bylo najednou lehké a kdyby umělo létat, určitě by se s lehkostí vzneslo do vzduchu. Odlepit se od svazujícího dna a nechat se unášet na křídlech letargie.

Takové byly moje pocity. Pak jsem však uslyšela z velké dálky tiché volání svého jména, které mě vytrhlo z mého mimořádného poklidu. Chtěla jsem ten hlas ignorovat. Zůstat v té blažené netečnosti, ale volání bylo čím dál intenzivnější a poměrně blíž než před chvilkou. Bylo hlasitější a naléhavější. Najednou jsem zaslechla tlukot. Srdce mi začalo bít v nepravidelném slabounkém rytmu.

Ale já se nechtěla probudit. V hlavě mi začínaly vířit myšlenky a vzpomínky. Neubránila jsem se jim. Nechtěla jsem zpátky do reality. Raději bych zůstala mrtvá stejně jako on. Umírání bylo tak snadné. Mnohem jednodušší než žít bez Siriuse. Chtěla jsem být s ním ať už to bylo kdekoliv.

Nebylo mi to však dopřáno. Moje smrt byla blízko, tak blizoučko... jen kdyby ji nevyrušil ten hlas. Cítila jsem její spáry na svém těle, ale unikla jsem ji. Zaplavilo mě náhlé teplo a světlo. Hluk kolem se zvyšoval a byl stejně otravný jako neodbytná moucha, která vám lítá kolem hlavy. Někde někdo srdceryvně křičel. Byl to opravdu ohlušující a trýznivý křik.

Pak jsem ucítila stisk na svých pažích. Něčí ruce mě drželi a silně se mnou třásli. Už jsem to nechtěla déle snášet a tak jsem raději otevřela oči. Stisk povolil a křik náhle ustal. Uvědomila jsem si, že to já jsem křičela a naříkala. Z očí se mi hrnuly proudy horkých slz.

Cítila jsem příšernou bolest. Asi mě bolela hlava a jedna nebo možná obě dolní končetiny, nemohla jsem to specifikovat přesně.

Nade mnou se skláněla jakási tmavá postava, ale přes slzavou clonu jsem ji nerozeznávala.

„Aileen," promluvil ke mě přívětivý, ale stále naléhavý hlas. „Prosím, probuď se!"

„Kde to jsem?" zeptala jsem se zmateně a snažila se zastavit svůj pláč.

„Jsi v bezpečí," uklidňovala mě osoba.

To ujištění mě zklidnilo natolik, že jsem pomalu zastavila pláč a s tím pokojným pocitem bezpečí usnula. Naprostým vyčerpáním.

Na nose mě zašimral sluneční paprsek, který si razil cestu přes skleněnou okenní tabulku. Otevřela jsem oči. Ležela jsem v cizí posteli, v pokoji, který mi nebyl známý. Když jsem se chtěla posadit ucítila jsem nepříjemné bodnutí v levé noze. Odkryla jsem deku a ohromeně pohlédla na poměrně dlouhou a klikatou jizvu táhnoucí se mi od kotníku až po koleno. Jizva byla zacelená a celkově vypadala jako by byla zhojená již dlouho, noha mě však bolela jako by jsem si ji poranila teprve před pár dny.

A pak jsem si vzpomněla kdy a kde se mi to stalo.

Plakala jsem. Můj pláč byl tentokrát tichý, ale o to intenzivnější. Instinktivně jsem si přejela po břiše, které bylo nezvykle ploché. Prázdné. I moje nitro bylo najednou prázdné. Kde je moje dcera a můj manžel? Kde jsou mí přátelé?

Myslela jsem na svět, z kterého jsem jen před několika hodinami odešla. A v hlavě se mi stále honily myšlenky, podezření a nová zjištění, které se mi pomalu rovnaly do jakéhosi celku. Ale myšlení mě bolelo víc jak fyzické rány.