Já, dívka z budoucnosti

1. Propast minulosti

květen 1998

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Na ty hrůzy válečného pekla. Vzduchem létaly kletby, ozýval se řev a křik bojujících. Všude byl prach, špína, trosky hradu, krev a těla. Mnoho lidských těl. Dnes jsem viděla umřít pár svých přátel, kamarádů i známých. Ti co přežili ještě stále bojovali. Unavení dlouhou bitvou, přesto ze sebe vydali dostatek sil a dál odhodlaně stáli proti svým protivníkům.

V Bradavicích se právě odehrával boj mezi kouzelníky. Obránci Bradavic stáli proti lordu Voldemortovi, jeho Smrtijedům, lapkům, několika obrům, mozkomorům a rozsáhlému rodu akromantulí.

Cítila jsem se zoufale, pomalu, ale jistě jsem propadala beznaději. Vše nasvědčovalo tomu, že bitvu nemůžeme vyhrát. Voldemortova armáda byla silná, neúprosná a velmi brutální.

Zhluboka jsem se nadechla, utřela jsem si zpocené čelo špinavým rukávem a znovu jsem se vrhla do neutuchajícího boje.

Vyslala jsem kouzlo na jednoho Smrtijeda, který útočil na mladinkou studentku. Bohužel kouzlo minulo svůj cíl, ale té dívence se podařilo uprchnout. Smrtijed tedy otočil svoji pozornost na mne a k mé smůle se k němu přidal ještě jeden zakuklenec. Jen těžko jsem se vyhýbala paprskům, které na mne oba dva střídavě vysílali, proto jsem raději utekla před neodbytnými protivníky do jedné postraní zruinované chodby hradu a rychle se schovala ve výklenku pod schody v hromadě prachu, cihel a kamení. Měla jsem takový strach, byli mi v patách, ale zatím jsem za sebou neslyšela žádný pohyb. Z dálky ke mně doléhal křik a svištění kleteb z probíhající války.

Srdce mi divoce tlouklo. Po tváři mi stékal tenký pramínek vlastní krve z tržné ranky na spánku. Nevšímala jsem si toho. Určitě mě tu brzy najdou. Snažila jsem se uklidnit svůj dech. Zavřela jsem oči a pevně jsem sevřela svojí hůlku.

V tu chvíli mě něco píchlo do zad. Trochu jsem se nadzvedla, abych se podívala co to je. Čekala jsem, že to bude kus nějaké sutiny, ale byl to jakýsi stříbrný předmět. Zvědavě jsem si ho prohlížela. Vypadalo to jako malé kapesní hodiny nebo nějaký podivný obraceč času. Byl trochu větší a maličko jiný, než ten, který jsem kdysi viděla. Byl také trochu poničený a pokroucený a zřejmě mu něco chybělo.

Najednou jsem uslyšela kroky a zlověstný šepot svým pronásledovatelů, byli blízko. Zatajila jsem dech a strachy celá ztuhla. Zavřela jsem oči a v duchu jsem prosila, abych byla úplně jinde než právě teď a tady. Chtěla jsem být v bezpečí.

Odhodlaně jsem sevřela svou hůlku a ten divný obraceč či co to bylo. A v tom...

Všechno se, se mnou zatočilo. Cítila jsem se jako bych se vznášela. Odlepila se od země a někdo mě neviditelnou rukou držel ve vzduchu a rychle se mnou točil. Víčka jsem semkla ještě pevněji a neodvažovala se je otevřít. Tak takhle vypadá smrt? Našli mě ti dva Smrtijedi a usmrtili mě kletbou?

Když už jsem myslela, že uvidím světlo na konci tunelu nebo něco takového, tak jsem opět ucítila pevnou zem pod nohama. Točení ustalo.

První co jsem zaznamenala bylo ticho. Všude kolem bylo naprosté a dokonalé ticho. Až podezřelý klid. Okolo mne má přeci zuřit válka a nelítostný boj. Takže jsem opravdu mrtvá? Troufla jsem si pootevřít jedno oko. Byla jsem stále ve výklenku pod schody. To bylo zvláštní. Otevřela jsem tedy obě oči dokořán. Okolo mne bylo čisto a ticho. Byly to Bradavice, ale byly zcela nepoškozené a nedotčené soubojem. Copak se mi to jen zdálo? Voldemort se před dvěma lety znovu neobjevil a nebojoval právě o vydání Harryho Pottera?

Vyšla jsem z úkrytu a zmateně se rozhlížela kolem sebe. Nikde ani živáčka. Pohlédla jsem z okna. Venku svítily sluneční paprsky, byl den. A vskutku krásný, skoro letní den. Vydala jsem se chodbou k Velké síni. Před vstupními dveřmi stála velká cedule. Přišla jsem až k ní a přečetla si co na ní stálo: Nerušit! Právě probíhají zkoušky NKÚ.

Protřela jsem si oči, asi jsem špalně viděla. Ceduli jsem si musela přečíst třikrát než jsem uvěřila co na ní stojí. No páni, Aileen, ty ses snad vrátila v čase!?

Ohromeně jsem pohlédla do své zaťaté dlaně na stříbrný předmět. Že by to přeci jen byl obraceč času? To však není možné, takhle přeci nefungovali. Musela jsem si však připustit, že opravdu nejsem v realitě kde má právě probíhat bitva s největším černokněžníkem všech dob.

Zamyslela jsem se. Když potkám někoho z učitelů mohla bych se zeptat v jaké době jsem. Je to však příliš nebezpečné. Nevěděla jsem, jak daleko jsem se v čase vrátila. Rozhodla jsem se tedy pro variantu, která se mi v danou chvíli zdála nejrozumnější. Vydám se do Prasinek a uvidím co bude dál.

Zastrčila jsem si hůlku i podivný strojek do kapsy a nabrala jsem směr k tajné chodbě jednooké čarodějnice a doufala jsem, že pokud jsem v jiné době, nebude tahle cesta zasypaná jako v současnosti. A skutečně nebyla. Dostala jsem se do sklepa Medového ráje a odtud do vesnice. Zamířila jsem ke Třem košťatům.

Podle slunce jsem poznala, že je něco kolem poledního. V Prasinkách se pohybovalo spoustu čarodějek a kouzelníků. Většina na mě zvědavě koukala. Pohlédla jsem se na své roztrhané, uválené a špinavé šaty od prachu a uvědomila si, že jsem zraněná na hlavě. Kousla jsem se do rtu. Rychle jsem došla k hostinci a vklouzla dovnitř. S úlevou jsem za sebou zavřela dveře.

Posadila jsem se k prvnímu volnému stolku a snažila se aspoň částečně nějak upravit a oklepat si prach z oblečení.

„Co se vám stalo?" uslyšela jsem nad sebou hlas hostinské Rosmerty.

Nervózně jsem se usmála. „Ale nic Rosie."

„My se známe?" vykulila na mě ty svoje hnědé oči. Ach, já zapomněla. Zřejmě se neznáme. Rosmerta vypadala vážně o dost mladší, než jak si jí pamatuji.

„Ne, promiňte," omluvila jsem se.

„Můžu vám něco nabídnout?" rozhodla se přejít můj omyl velkoryse.

Zoufale jsem si uvědomila, že u sebe nemám žádné galeony. Zavrtěla jsem tedy hlavou. Rosmerta byla vždycky moc laskavá a možná, že když viděla jak vypadám slitovala se nade mnou. „A co takhle jeden máslový ležák na účet podniku?"

Vděčně jsem přikývla. „Děkuji."

Během chvilky mi Rosmerta donesla láhev ležáku, položila ji přede mě na stůl a zase se hodlala vzdálit. Ještě než zmizela, chytla jsem jí za ruku a položila jí zásadní otázku. „Prosím můžete mi říct kolikátého dnes je?"

„Druhého května," odpověděla mi.

„Druhého května...?"

„Ano, druhý květen devatenáct set osmdesát."

U Merlinových vousů, vrátila jsem se v čase do stejného dne, akorát o osmnáct let později! Zatočila se mi hlava.

„Je vám něco?" polekala se hostinská.

Zavrtěla jsem hlavou. Pokusila jsem se usmát, abych jí uklidnila, potřebovala jsem být sama. Rosmerta na mne pochybovačně pohlédla, ale po chvilce se opět vytratila a nechala mě v mém zděšení samotnou.

Poté co jsem překonala prvotní šok, přemítala jsem, co budu dělat. Pomalu jsem upíjela máslový ležák a nakonec jsem se rozhodla přemístit do Londýna na Příčnou ulici.

O několik okamžiků později, když jsem procházela kouzelnickou ulicí a zadumaně hleděla do výloh, napadlo mě, že než jsem ve své zbrklosti utekla z Bradavic měla jsem ve škole vyhledat Brumbála. V této realitě by přeci měl být naživu. Druhá přijatelná varianta byla návštěva na ministerstvu kouzel. Tam by mi snad také pomohli.

Při tom svém hloubání jsem málem vrazila do mladé ženy. Byla očividně těhotná. Měla světlou pleť a zářivě červené vlasy. Pohlédla jsem jí do očí a zalapala po dechu. Ty oči! Její smaragdově zelené oči mi byly až příliš známé, stejné oči měl totiž Harry Potter! Došlo mi, že jsem se právě ocitla naproti Lily Potterové. Živé, zdravé a těhotné. Zavrávorala jsem a upadla, přitom jsem se nešikovně uhodila do poraněné hlavy a v tu chvíli jsem omdlela.