A chlapec se dotkl ticha

|3|

„Kdepak jsi byl?" zazněl ženský hlas. Ztrápený a zničený. Žena působila unaveně, vyčerpaně s posledními slinami na jazyku se dožadovala odpovědi.

„Venku, mami. Jen venku," odvětil chlapec téměř neslyšně a namířil svá chodidla vstříc dveřím od svého pokoje.

„Musíš se držet, miláčku. Všichni musíme," zastavila ho matka s už protrženým potrubím slz v jejich očích.

„Čeho?" odpověděl chlapec jednoduše a dveře za ním se zavřely. Žena za dveřmi už nic nenamítala. Nemělo to smysl.

Odebrala se zpět do obývacího pokoje, kde si její manžel povídal s melancholií. Hlava zaražená v dlaních a neustále posmrkování. Žena usedla ke stolu. Dívala se přímo na druhou stranu, jak kdyby už tam někdo seděl. Seděla tam, jak kdyby už očekávala štědrovečerní večeři. Měla pocit, že jí před sebou vidí. Tu už sice ne malou, ale zato stále roztomilou holčičku. Najednou se obývací pokoj propadl do prokletí samomluvy.

„Já... pro tebe mám dárečky, miláčku," Začala matka. Nedočkala se odpovědi. Její manžel jí pouze věnoval znepokojený pohled.

„U-šila jsem ti svetřík. Podívej, jak je krásný!" Žádná reakce. To pouze otec se zvedl a mířil ke své partnerce s kterou se topil.

„Tobě se nelíbí? P-proč si ho nechceš oblíct? Ne, kam jdeš? Vrať se sem! VRAŤ SE SEM!" zaječela žena a začala bouchat bezmyšlenkovitě do stolu. Muž jí vzal za ramena a se židlí jí odtáhl od stolu. Křičela její jméno a stále ty stejné fráze.

„Ona je pryč, Katko. Musíme se s tím smířit," zahalekal otec. Jen těžce z něj ta slova vyšla.

„NE! Ona je tu. Já s ní potřebuji mluvit. Potřebuji, aby si vzala ten svetřík! Nech mě být! Pusť mě!" vzpírala se, ale už bylo pozdě.

Její manžel seděl na posteli a svou ženu držel pevně v náručí. Křik zaplnil celý byt, bez výjimky. Seděli tam jako dvě ztracené duše, které už dávno ztratily směr. Jeho ruka sjížděla dolů po její tváři a tiše zabíjela slzy. Neustále přibývaly, ale on nepřestával. Nechtěl přijít ještě o ní. Jeho srdce k jejímu, rty spojené jako poslední držící láno na skoro uvolněném mostě. Jako by měl být tento polibek poslední. Holčička z jejího světa na chvíli zmizela. Pouze na chvíli. Žena usnula v nekonečném objeti.

Pokoj dívky byl prázdný. Jak kdyby někdo vysál dýchatelný vzduch. Všechny její věci byly jen ztracené, neuchopitelné stíny. Nikdo se o ně už nestaral. Jednoduše proto, že nic z toho nebylo její živé tělo. Dveře byly zavřené a klíč schován. Bylo shodnuto na tom, že takto to bude nejlepší. Za chvíli všichni zapomněli na to, kde se klíč vůbec nachází. Noc se tvářila jako věčnost. Čtyři malé sudičky tmy, které přišly jako jedna pouze s číslovkou, svítily na chlapcově budíku. Ležel zakrytý pestrobarevnou peřinou. Noha mu lezla ven. Takto se dokonale spojil s teplem a chladem. Slyšel vše až do poslední věty, ale neměl sílu odejít ze svého pokoje a utěšit, podpořit svou matku. Nedokázal jí schovat všechny nože, když ten svůj stále držel před svým břichem. A blížil se blíž a blíž.

Oba jeho rodiče usnuli v objetí. Obývací pokoj byl stále pod úderem světla. Ještě předtím, než vpustili temnotu blíž, přáli si, aby bylo líp. Ale v bytě na sídlišti, kde nohy ujížděly po každém doteku země, ležel chlapec s hlavou zaraženou v jejím polštáři. Jediná věc, která nezůstala v pokoji stínů. On jediný věděl, kde je klíč. 

***

Vlak vyjel z další stanice s jemným zaskřípáním. Nejel tak rychle jako dřív. Měl už svá léta za sebou. Modrobílý vlak s posprejovaným třetím vagónem. Jedny a ty samé dveře stále přelepeny nápisem Nefunkční dveře.

Jmenoval se Bobeš. Trasa byla stále stejná. Z Brna do Tišnova. U okna seděla dívka. Kaštanovýma očima pozorovala stále volnou sedačku, jenž měla před sebou. Lidé si sedali na místa ukotvena za ní nebo ji bez pípnuti přešli. Jen jeden člověk se zastavil. Její výraz zkameněl.

„Ahoj, Lucko. Můžu?" zeptal se kluk přívětivě.

Lucie pouze kývla a Honza si sedl naproti ní. Už nemohla obdivovat tvary, které byly na všech sedačkách. Místo toho před sebou měla skládačku, kterou složila už mockrát. Kluk se snažil něco říct, ale vždy spolkl slova, když uviděl její zamyšlenou tvář. Možná by si měl jen odsednout. Chystal se popadnout tašku a omluvit se. Nebude jí vadit, když bude o pár míst vedle. Možná ani nebude vnímat jeho odchod. Ruku už měl položenou na tašce. Zatáhl.

Vlak se najednou zastavil. V Lucii to hrklo a mírně se posunula dopředu. Taška dopadla přímo na Honzovo tělo. Zaklel a odhodil tašku vedle sebe. Lucie upřela své oči na okno a skrz mlhu hledala název stanice. Žádná cedule se neobjevila. Oba dva vyrušilo prskání z reproduktoru nad jejich hlavou. Po celém vlaku se rozeznělo hlášení:
„Vážení cestující. Omlouváme se za zpoždění vlaku. Předpokládané zpoždění je asi 30 minut. Upozorňujeme, že ohlášená doba zpoždění se může změnit. Vlak je opožděn z důvodu mimořádné události na trati. Děkujeme za pochopení."

Lucie myslela jen na jedinou osobu, věděla o tom. Její hrdlo se sevřelo. V hlavě se jí stále opakovala ta samá věta.

Tohle se mi přece stát nemůže.