|7|

88 13 11
                                    

Stál v oceánu lidí a hledal všechny své kousky, které po cestě poztrácel. Noha sotva překračovala tu další a on se motal v neustálém kolotoči, kde se mu krev vlívala do hlavy. Snažil se své oči spojit s hvězdami bdícími nad ním, aby se vyhnul všem těm pohledům. Pohledy skrz něj, úhyby. Dlouho měl své nohy přibité k chodníku. Nedokázal najít odvahu, aby překročil černobílé pruhy.

Je to jen nákup.

Tohle a další synonyma mu běhala v hlavě. Snažil se polknout knedlík, který měl ve svém krku, ačkoliv nedokázal pozřít ani kousek vody. Jeho tělo bylo chladné, studené, i když mu po tváři stýkal pot. Jeho dlouhý kabát i zelený svetr se začali pálit pod nánosy světel visících ze stropu. Světlo chlapce prudce oslepovalo, ale on se posouval stále dál. Jeho nohy jej vedly kolem obchodů. Žádný z nich nebyl prázdný, nikde se nezastavil čas. Zpocenou rukou vytáhl ze své zadní kapsy jím napsaný seznam. Byl značně pomačkaný a třikrát přehnutý. Celý byl napsán na kus barevného papírku, který se mu ochotně přilepil uvnitř kapsy. Postavil se mimo vyznačenou trasu šílenství a papírek si pozorně přečetl. Nepotřeboval toho moc. Jen nějaké jídlo a dárky. Stále dokázal myslet na Vánoce, ačkoliv těm myšlenkám nedokázal porozumět. Obešel fontánu s průzračnou vodou a začal se vracet zpět. Šel ještě více proti lidem, díval se jim do očí, ale snažil je nezabodnout. Brzy stál v obchodě s potravinami. Cítil se jako Alenka v říší divů. Netušil, kde začít, mozek mu přestával pracovat pod náporem horka. Mokrými prsty se snažil rozepnout všechny knoflíčky. Sklouzával z povrchu a dopadal na černou látku. Chtěl ječet a kabát ze sebe plně strhnout. Začal ho z celého srdce nenávidět. Když byl u posledního knoflíčku, hněv ho nepouštěl. Stáhl si z těla kabát jako svou druhou kůži a zmuchlal ho v ruce. Lidé mu věnovali pár pohledů a opět se vrátili k těžkému utrácení svých peněz. Chlapec zhluboka dýchal. V červeném svetru stál mezi regály s kořením. Díval se na ten dlouhý kus oblečení a smířeně si ho oblékl zpět. Chytal se za hlavu a namotával si na prst svoje vlasy. Jeho mysl začala naplno pracovat, brala ho jako kus špíny. Předhazovala mu vše, všechno špatného. Začal se opět hroutit, i když byl jako stavba pevná a plná podpěr, nic nezabránilo obřímu výbuchu.

Na prstu mu visel sáček s pečivem. Lichý počet obyčejných rohlíků. Neohlížel se kolem sebe a sbíral je dokud měl sílu. Ačkoliv to on netušil, lidé mu věnovali více a více pohledů. Bavili se za jeho zády, ale nikdo se nesmál. Umělec, bezdomovec, psychopat nebo jen nemocný člověk? Hromada slov skákala ve vzduchu, ale chlapec se stále pohyboval bez otáčení. Zpomaloval, v jeho očích se shromažďovaly jeho staré známé. Z obří ledničky na něj doléhal chlad, v ruce držel sklenici obyčejné majonézy, která se změnila v cosi neuchopitelného. Jeho dech se začal zrychlovat, ruce se třásly a horko pohltilo kompletně celé tělo. Sklenice dopadla přímo na zem, následkem chlapcova vymrštění. Následně byl na podlaze i on. Obchodem se nesl zvuk hysterického pláče a křiku. Lidé obehnaní mříží jeho panické ataky, nešli blíže. Pomalými kroky se vzdalovali od někoho, kdo pro ně byl jen obyčejná troska. Chlapce nezvedl nikdo jiný, než dva muži odění v černých vestách. Táhli ho po zemi za doprovodu jeho křiku. Odvážlivci, který se pokusili vyběhnout z obrovské fronty, byli odehnání pryč. Nikdo mu už nemohl pomoci. Pro všechny ostatní to byl kus prachu na drogách. Ztracená duše, troska, chudák, který skončil na druhé straně obchodu. Rozcuchané vlasy, rudé oči a bledý obličej.

Déjà vu  

Jakmile chlapec dopadl na zem, utekl pryč. Neohlížel se za sebe. Útok nebo útěk. Vybral si bez dalšího, většího přemýšlení. Brzy ho opět objala venkovní temnota a pouliční osvětlení. Nohy ho nesly až daleko za obchod, více do tmy. Do uličky, která byla k jeho štěstí prázdná. Nepotkal tam drogově závislého člověka, který by byl na rozdíl od něj, pravý. Opřel se o zeď a sjel dolů jako kus vody po okraji napůl vypité sklenice. Zbytek ze sebe stále dostával v postupných dávkách. Jeho tělo ho naprosto opustilo, mysl ho nenáviděla. Všichni ho nenáviděli. Aspoň tak si to myslel. Viděl a cítil svou smrt. I potom, co už stál na nohou.

Chci umřít.

Jeho myšlenky se už neměnily. Nehodlaly se měnit a ani si nestěžovaly. Melancholie ho opustila bez možnosti návratu. Ta malá bytost, která jen nechtěla být sama. Něco ji zahubilo, zničilo, odhodilo jako kus nepotřebné hračky. Deprese jí okázale nahradila. Nepotřebovala se s chlapcem ani seznamovat. Už měla v jeho hlavě své místo.

Všichni budou šťastní...

Chlapec seděl na zastávce autobusu. Nehybně pozoroval autoservis, který už dál světu polibek na dobrou noc. Seděl v naprosté tmě, bez možnosti vstát. Nechával odjíždět jednu soupravu za druhou. Nenastoupil do žádné, nemohl. Nic neměl pod svou kontrolou. Hodiny odbíjely desátou hodinu večerní a v kapse vibroval telefon. Pro depresi naprosto bezvýznamné aspekty.

...až zmizím.

A chlapec se dotkl tichaWhere stories live. Discover now