A chlapec se dotkl ticha

|18|

Lucie usedla ke stolu umístěném v rohu kavárny. Prostor byl osvícen oranžovými lustry s ostrými světly. Odložila svůj těžký batoh vedle židle a položila ruce na prosklenou desku. Kavárna nebyla moc přeplněná, spíše liduprázdná. Koutkem oka pozorovala displej svého telefonu. Očekávala jen jedinou zprávu od chlapce, o němž neměla informace už několik hodin a ta nevědomost ji ubíjela. Znenadání nad ní stála slečna, která na stůl odložila nabídku a slušně pozdravila. Lucie tiše odvětila bez jakéhokoliv očního kontaktu. Servírka opustila její prostor a při zpáteční cestě cosi zamumlala. Lucie ponořila svou hlavu do útrob nápojového a jídelního lístku, ačkoliv si vždy dávala v podstatě to samé, nikdy se neubránila náhledu dovnitř. Namotávala si pramen vlasů na ukazováček a listovala. Kavárnou se linula teskná hudba, do které se jemně zaposlouchala. Měla slabost pro pomalou hudbu, dokázala se jí nechat unášet, i přesto, že si tím vždy přivodila nechtěný stav. Odložila nabídku a začala se rozhlížet po prostoru. Minimalistická výzdoba ji fascinovala. Snažila si přivodit myšlenky, jež se budou týkat čehokoliv jiného, ale stále myslela na něj.

Její hrdlo se svíralo strachem a úzkostí. Neozval se celý den, na neustálé telefonáty nereagoval. Veškerá snaha byla marná, bezcenná. Nezbývalo jí nic jiného než jen čekat. Dívala se skrz skla oken ven na ulici. Náměstí bylo naplněné až k prasknutí. Myšlenky na vánoční šílenství, které tak bytostně nenáviděla, jí pomohly alespoň chvíli uvažovat nad něčím jiným. Když byla myslí úplně jinde, přicupitala k ní servírka. Lucie pouze ukázala na nápoj, jenž si dávala jako obvykle a tiše poděkovala. Nesnášela objednávání, nerada jednala s takovými lidmi, ač si na ni někteří zaměstnanci už dávno zvykli. Luciiny oči se upřely na líbající se pár kousek od vchodu. Zajížděli si rukama něžně do vlasů a spojovali své nenasytné rty. Znechuceně odvrátila zrak. Neměla ráda lásku od té doby, co přišla o dlouhotrvající vztah.

Hodiny odbíjely druhou hodinu odpoledne, kavárna se začala plnit. Lucie se tiše modlila, aby nemusela s nikým sdílet svůj stůl. Instinktivně popadla batoh a položila ho na židli před sebou. Lidé jí věnovali jen pár nechápavých pohledů, které Lucie nijak nezaregistrovala. Poté už se okolo ní nikdo nepohyboval. Byla ve své vlastní bublině.
Servírka chodila tam a zpět. Na její objednávku se poněkud zapomnělo. Sklenice stála na mramorové pracovní lince bez dalšího lidského zásahu.

„Ne. Proč bych to jako dělal? Jí na to seru. Ať si ten projekt dělá sama,“ zaznělo z prostoru u dveří. Lucie nenuceně zvedla hlavu a okamžitě začala litovat toho, že to vůbec udělala. Propalovala skupinku kluků ze školy pohledem, když nebyly jejich oči spojené. Hlavu měla zvednutou, dokud neusedli ke stolu, a jakmile tak učinili, obličej odvrátila s výrazným odporem ve tváři. Něco jí ale stále nutilo poslouchat. Nic pro ni neznamenalo tolik, jako poslouchání onoho rozhovoru. Sama sobě nerozuměla.

„Ty si myslíš, že bych s ní mohl chodit? Nemělo to budoucnost už od začátku. Včera jsem ji podved. Sice ta holka taky za moc nestála, ale aspoň nebyla tak uječená,“ vyprávěl kluk se zrzavými vlasy. Jeho nohsledi jej se zájmem pozorovali. Nikdo si nedovolil mu, jakkoliv skočit do řeči.

„Takže se s tou svou teď rozejdeš?“ zaznělo z úst chlapce menšího vzrůstu sedícího vedle kluka, kterého Lucie tolik propalovala pohledem. Snažila se příliš nevnímat ty věty, jež pro ni neměly zásadní hodnotu.
Čekala na něco jiného. Servírka se ohlédla za pravým ramenem a popadla nerezový tác. Luciina objednávka skončila rovnou na něm. Vzala podnos do jedné ruky a vydala se k jejímu stolu. Sebevědomě s úsměvem na tváři. Svou práci odváděla dokonale.

„Mícha? Ten ještě někoho zajímá? Podle mě už nikdy nedorazí. Možná se taky zabil jako jeho ségra,“ zasmál se zrzek. Lucie lehce nadzvedla svou pánev, protože se rozhodla vstát.

„Nejspíš bychom mohli Míchovi taky udělat laskavost,“ přidal se kluk sedící na druhém konci stolu. Jako reakce přišel hysterický smích. Mladá servírka stála u jejího stolu, zrovna ve chvíli, kdy nápoj pokládala Lucii před ruce. Jen stačila pozorovat její odchod. Ohlédla se za ní a opět něco zamumlala. Lucie kráčela k chlapcům. Její nervy přetékaly a začaly skapávat z čela jako kapka potu. Několik zákazníků jí věnovalo pohled, očekávající senzaci. Dívka se postavila k nim a nahnula se blíže. Všichni reagovali otrávenými pohledy.

„Tobě její smrt přijde vtipná?“ zeptala se jedovatě kluka.

„Popravdě mi přijde dost smutná a ubohá. Co vůbec chceš, Hudečková?“

„Odpověď na jednoduchou otázku. Co víte o Sáře?“ Jakékoliv pronesené slovo u stolu s číslem pět bylo nyní dokonale slyšet. Pár lidí i zarytě pozorovalo celou situaci.

„Lucko,“ začal a položil před ni poslední volnou židli, „posaď se, jestli ses ještě úplně nezcvokla.“ Jeho tvář zdobil šibalský úsměv. Sebevědomí mu prostupovalo krví, přičemž ji hrdě pozoroval. Lucie jej sledovala s nezaujatým výrazem. Posadila se, i když byla silně proti tomu. Byla z něj znechucená.

„Vím, že byla slaboch. Nedokázala se vyrovnat se svými problémy, prostě jí nebylo přáno. Těžko se smiřovala s kritikou, nechodila do školy…“ načal zrzek.

„No jasně, protože ty si ji vů – „řekla, ale zrzek její nápor slov zastavil. V jejích očích dřímala zvídavost. Nikdy ho neviděla tak sebevědomého. Lucii to děsilo. „…A tak jsem jí ušetřil trápení,“ dokončil to s důrazem na poslední dvě slova. Lucie zbledla v obličeji. Zvídavost nahradilo zmatení a strach.

„Cože jsi to řekl?“ zeptala se s vírou toho, že se jen přeslechla.

„Pomohli jsme jí s problémy. Sama by to už vyřešit nedokázala, ačkoliv musím uznat, že poslední krok udělala sama. To se cení,“ usmál se a dal si nohu přes nohu.
Pro Lucii se zastavil čas, v uších slyšela jen pískání. Měla pocit, že se z minuty na minutu stala hluchoněmou. Ostatní lidé v kavárně byli dávno otečení opačným směrem. Byla tam jen s ním.

„Ty…jsi ji zabil,“ vykoktala ze sebe a snažila se zadržet slzy smutku a neuchopitelného hněvu.

„Ále, takhle bych to nenazval. Spíš jsem ji zachránil. Tedy nejenom já. Kluci mi pomohli taky,“ zasmál se pronikavě.

„Ty hajzle…“ Pozorovala ho a snažila se najít slova. Pokoušela se držet. Opravdu moc.

„Není to super, Lucko? Já jsem na sebe upřímně hrdý. Zachránil jsem bezcenný život! Neboj se, Lucko, nebolelo to. Šlo to rychle. Stačilo ji jen někam zatáhnout, udělat pár fotek a pak jen čekat. Druhý den už nedorazila. Viděla jsi ty fotky?“ smál se, až sotva popadal dech. Lucie se před ním rozpadávala. „Viděla jsi ji vůbec? Viděla jsi ty modřiny? Ty měla ode mě. Teď už je ale neuvidíš. Sárka nám totiž zbledla. Hahaha!“ dořekl a celý stůl se začal hurónsky smát.
Lucie se v rychlosti zvedla a vzala zrzka sklenicí po hlavě. Padl před ní na kolena a zařval. Lidé se začali zvedat.

„Ty nemáš svých problémů dost? Co si jako myslíš, že děláš?“ sápal se po ní a křičel.

„Nepřibližuj se ke mně!“ zaječela a kopla jej silně do obličeje. Zmlkl a finálně padl k zemi. Ostatní členové party se k ní začali sbíhat. Lucie utíkala zpět ke svému stolu. Když držela poutko batohu, muž ji popadl. Křičel na ni, žádal o pomoc. Lucie vykopávala vysoko nohama a mužovo sevření ochabovalo. Nelitovala svého činu, byla naprosto rozpolcená. Cítila strach. Udeřila loktem muže do slabin a dostala se ze sevření. Batoh si hodila na jedno rameno a utíkala pryč. Policie i ambulance rychle mířila na místo. Lucie se slzami v očích běžela skrz náměstí daleko od místa činu.