|13|

80 11 11
                                    



Ve třídě svítila všechna tři světla visící ze stropu. Jen jedno světlo, to prostřední bylo slabé. Svit už dlouho nebyl tak silný, světlo pouze přežívalo. Lucie měla ruce přiložené na tvářích, hlavu skloněnou. Očima jezdila po řádcích, mrknutím zakončovala odstavce a do mysli pumpovala obrazově popsaný příběh. Výklad chytala do levého ucha a snažila se, aby nevyšel tím pravým. Spolužák vedle ní ji po očku pozoroval, ačkoliv se více věnoval tomu, co se dělo vepředu. Učitelka se pohybovala před tabulí a křídou ji všemožně zneuctívala. Její kreslící schopnosti nikdy nebyly ani úctyhodné.

Skončil poslední perný den

přijdou ti noví s vlastními možnosti

jak strávit další předepsanou chvilku

plnou melancholie

a breku

pod postelí s nade mnou rozbitým světlem

požírám usilovně tmu

Lucie přečetla báseň ze strany dvanáct a knihu založila, svou už dávno propadlou jízdenkou. Rukou sjela ke své kapse, aby se mohla opět orientovat v čase. Do konce hodiny zbývalo patnáct minut, ale telefon zůstal stále v jejích rukách. Otevřela zprávu, která už několik desítek minut čekala na vyřízení. Dívka na chvíli potlačila své zběsilé myšlenky, kdy každá z nich chtěla svou představu říct jako první. Mnoho scénářů, mnoho komplexních řešení. Occamova břitva byla tentokrát otupena. Hbitě odepsala a zprávu odeslala, aniž by se ujistila, jestli v ní neudělala chyby. Telefon našel své místo na stole. Lucie si chtěla být jistá, že už nic neponechá náhodě.

„Lucie, vy si to nepíšete?" ozvalo se najednou z úst dámy, která důležitě stála u tabule, nohy u sebe a oči upřené jen a jen na ní.

„Já si to ale pamatuji, paní učitelko," odpověděla prostě, sebevědomě. Jak jinak.

„Opravdu? Tak mi prosím řekněte, co to je cílování inflace, když jste tedy poslouchala," odsekla dáma pohrdavě.

„Cílování inflace je postup centrální banky, která vždy předem oznámí, jaké inflace chce v daném období u své měny dosáhnout. No a průkopníkem této politiky je od roku 1990 Nový Zéland,"

Učitelka se otočila na podpatku a tiše si zamumlala a usedla zpět za svou katedru. Špinavý zvuk zvonku se opět hlasitě rozdrnčel. Během pár sekund byli všichni ostatní venku ze svého naprogramování. V přesně ten moment opět zavibroval telefon a pohnul se z místa. Zpráva v Lucii zanechala jistý závan strachu. Jen pár zmatených vět:

Našel jsem její malůvky. Napadlo mě, že ti o tom řeknu. Jsem z toho... trochu zničenej. Sakra, proč jsem to nikdy neviděl?

Lucie začala hbitě odepisovat. Už dlouho využívala psaní dvěma palci, což tak dlouho neuměla. Když byla její hlava skloněná k modrému světlu, chlapec se nenápadně podíval přes její rameno. Hlavním signálem, ale stále zůstával její výraz strachu a rostoucí bezmoci.

„On něco napsal?" zeptal se spolužák, který k ní mluvil předtím.

„Hele... vydrž, jo?" odpověděla tiše a stále psala odpověď.

„Já to musím vědět. Stalo se mu něco? Je... v pořádku?"

„Hele, můžeš prostě," přerušila větu a napsala zprávu, že nemusí z ničeho vinit a že vše bude zase dobré, kterou následně odeslala a telefon na chvíli odložila, „vydržet? Já ještě všechno nevím."

Chlapec ji přinutil, aby mu vše následně řekla. Kývla. Měla svázané ruce jeho strachem, který by byl možná ještě větší, než ten její. Telefon opět ležel v tichu a mlčel. Z hlavy se jí vytrácelo vše, co dnes přečetla. Myslela jen na něj. Telefon se opět probudil k životu. V rychlosti jej popadla. Byla tam další zpráva:

Já ti chtěl za všechno poděkovat, Lucy. Jen se moc omlouvám, jestli už... neodepíšu. Pokud se tak stane, odešel jsem na procházku. Nehledej mě.

Odporný, drnčivý zvuk nahnal všechny zpět do tříd. Lucie nechala telefon spadnout k zemi a oči namířila na dveře. Když se opět setkala (jak by mu ona řekla, otravou) dívala se na něj se strachem v očích. Mezi nimi se zastavil čas, zvuk přestal existovat. Měla pocit, že světlo prasklo přímo nad její hlavou. Myslela jen na nejhorší. Batoh si držela na klíně a byla plně přesvědčena o tom, co chce udělat. 

A chlapec se dotkl tichaWhere stories live. Discover now