|15|

64 12 8
                                    

Rukama mu projelo mnoho výkresů. Hromada vedle něj se pomalu hromadila a na každém něco chybělo. Jeden kousek něčeho, co vždy předtím malovala. Její výkresy na zdi neodpovídaly tomu, co chlapec držel v rukách. Rostoucí tma, více černých pozadí, chybějící postavy, žádná zeleň. Každý obrázek byl horší a horší. Nakonec chlapec držel jen bílé papíry s černými šmouhami. Žádné komplexní obrázky, pouze černé čáry na papíře. Stále odkládal jeden papír za druhým. Měl pocit, že drží v ruce hlavolam, skládačku, kterou by ale nejradši nikdy nevyřešil. Před sebou měl poslední tři díly stavebnice. To, co viděl zastavilo jeho dech. Sklonil svou ruku a díval se před sebe. Opakoval si pro sebe uklidňující věty, snažil se vrátit se nohama na zem. Mráz venku sílil. Sněhu bylo každou hodinu více a chlad se prodíral skrz lidské oblečení, až ke kostem. Rozežíral je zaživa.

Chlapec všechny tři papíry rozložil vedle sebe. Těžko se mu hledal volný prostor. Skoro na jakémkoliv místě už byla věc. Kousek jí. Papíry jen schraňovaly jednoduchou zprávu. Chlapec si lehl na postel, nohy nechal viset přes okraj a slzy začaly volně téct. Položil svou hlavu na matraci a smáčel prostěradlo. Celý pokoj se ponořil do křiku. Hoch byl smyslů zbavený. Všechny ostatní věci byly v ten moment zbytečné. Jen tam ležely, zabíraly místo a naplno nechávaly vyniknout ten nápis, který ležel na podlaze.

Proč mi je

tak smutno

bráško?

Myslel na všechny ty náznaky. Nic z toho nepochopil, nic z toho si neuvědomil. Všichni mluvili o přicházející pubertě a on byl jen přihlížející. Nikdy se dostatečně nezeptal, zdali ji něco netrápí. Jeho rodiče si ničeho nevšimli, ani spolužáci. Ona byla to jediné okno, kde vypadly pojistky a nebyla dost vysoká, aby je nahodila zpět. Všechna ostatní okna svítila. Příšery se nahrnuly do toho jediného, kde byla čirá tma a jeho sestra jim nedokázala uniknout.

Příšery, kterých se tolik bála.

Naháněly ji po celou dobu, neviděla na cestu. Pouze padala k zemi a každá příšera ji stahovala hlouběji do temnoty. Oči se na chlapcův pokyn snažily spolykat slzy. Ven vycházel už jen zbytek. Poslední kaluže strachu a úzkosti, která přijde kdykoliv se chlapec podívá na vzkaz. Mluvil sám k sobě. Kladl si otázky na které neznal odpověď.

Proč mi to nikdy neřekla?

Proč jsem to nikdy nepoznal?

Jak mi to... jak mi to mohlo uniknout?

Vždy se usmívala.

Telefon začal zvonit. Nepřetržitě, dlouho. Chlapec jen čekal, až sklapne. Trvalo to tak dlouho, než utichl. A zase to ticho. Dlouhé, nepřetržité ticho. Po slzách zůstaly jen rudé oči a rozcuchané vlasy. Zůstal v sedět nepořádku, všechny vzpomínky byly rozházené všude kolem něj a on na ně nebral ohled. Jestli se někdy cítil jako naprostá troska, byl to právě tento moment. Mráz venku očekával jeho tělo položené na zemi bez jakéhokoliv kusu oblečení. Myšlenky na smrt ho donutily si kleknout před tři obrázky. Deprese s ním naplno jednala. Rozhodla se ho tentokrát zničit. Dobrých pocitů měl už moc. Deprese pomalu ubodávala naději.

A přesně v ten moment...

...se otevřely dveře od bytu. 

A chlapec se dotkl tichaWhere stories live. Discover now