A chlapec se dotkl ticha

|8|

Nad městem stále bděla noc. Chlapec jen nečinně seděl na lavičce a měl zavřená víčka. Bezdomovec, troska, feťák. Nikdo si na něj ani nesáhl. Bylo moc pozdě. Moc pozdě pro něj i ostatní. V bytech a jejich oknech svítila světla, blikaly televize. Nikomu v hlavě neproblikával cizí osud. Zajímal je jen osud postav z jejich dramatických seriálů. Zima se mu dostávala rychle pod kůži, prořezávala se všemi látkami na jeho těle. Každou chvíli z něho mělo vymizet všechno teplo, i to vnitřní. Stále byl pod jinou kontrolou. Deprese ovládala jeho nohy, ruce, mysl. Byl znavený, v bezvědomí. Prakticky v klinické smrti. Sám se zvednout nedokázal. Jeho telefon vibroval už nejméně desetkrát, bez odezvy. Každou chvíli se měl vybít. Chlapcovo hrdlo bylo vyschlé a semknuté k sobě, jak kdyby ním nemělo projít nic. Ani kousíček vzduchu. Deprese teď byla jeho dýchací přístroj, která ho zatím nechávala při životě. Jedenáctá hodina se už dávno přehoupla přes tok času. Žlutá světla stále osvětlovala silnici po chlapcově levé straně. Všechna auta vypadala pod nánosem tmy úplně stejně. Černé sanitky, dystopická scenérie a uprostřed ní mladý chlapec, který do sebe vpouštěl svou noční můru ze které se už nemohl probudit. Ovšem se probudilo něco jiného.

Vůz vybočil z řady a zastavil na přechodu. Téměř okamžitě z vozu vyběhla postava oděná v černé zimní bundě s modrými pruhy. Dlouhými kroky se pohybovala blíže k spícímu chlapci. Jeho tvář nic neosvětlovalo. Byl jako stín. Ruce se už stáčely na chlapcovým tělem. Byly opatrné, jako by nechtěly nic rozbít. Vnímaly je jako cosi křehkého. S jistým odhodláním a možným zklamáním v očích, postava chlapce otočila. Otec se díval na svého syna, který se teprve rozkoukával ve skoro absolutní tmě, kterou prořezávalo pouliční osvětlení. Pán Mícha si k němu klekl a dotkl se jeho ramene. Chlapec jen tiše zamumlal. Byl dezorientovaný, soukal se ke svému otci.

„Odvezu tě domů. Už je všechno v pořádku," zašeptal a posadil ho.

Mráz jeho syna dokonale pohltil. Necítil své ruce, nohy, třásl se. Deprese ho jen na chvíli opustila. Jako by mu chtěla dopřát poslední dny jeho štěstí. Chlapec se blížil pomalu k autu. Nepromluvil ani slovo. Přál by si, aby se nic z toho nikdy nestalo. K zastávce přijel další autobus, který by byl jeho cestou domů. Mohl do něj nastoupit už mnohokrát, ale vždy ho nechal bez dalšího zájmu ujet. Cítil ve svém těle malou apokalypsu. On jako jediná oběť v naprosté destrukci sebe sama. Jaderný útok v jednom skoro rozpadlém těle. Posadil se na sedadlo spolujezdce a své oči měl namířené přímo na čelní sklo. Občas věnoval pohled svému otci, kterému chtěl z plného srdce poděkovat, ale nezmohl se ani na slovo. Auto se rozjelo a míjelo jednu ulici za druhou. Daleko od toho všeho, ale stále zůstat v kruhu. Padesátkrát objet kruhový objezd a nevybrat si jediný výjezd. Z chlapcova stavu žádný výjezd nebyl, neuvědomoval si to. Deprese ho to v tom naplno utvrzovala. Když se dostal ze svých myšlenek, dostal se do průběhu telefonátu:

„Jo, mám ho. Ležel na lavičce kousek od toho obchoďáku. Ne, nepromluvil zatím ani slovo. Nebudu na něj tlačit. Za chvíli budeme doma, dobře? Samozřejmě, taky tě miluju. Dáme si pozor. Pá, lásko. Ahoj," 

Pan Mícha bedlivě sledoval vozovku před sebou. Už dávno opustili město. Chlapec stále nevnímal čas, jeho telefon usnul ve věčných lovištích, div se tam hoch nedostal spolu s ním. Nedokázal říct, zdali má sebevražedné tendence. Rozhodně však chtěl být jinde, na jiném místě. Sám. Ale on už nikdy sám nebude. Světla vymizela z jeho zorného pole, kolem něj jen mlčely stromy. Kdysi si myslel, že dokážou chodit. Věřil, že by ho Entové odnesli daleko pryč. Les mlčel a neodpovídal na jeho myšlenky. Na vysokém kameni začal výt zatoulaný pes. Trýznivý zvuk se dostal k jeho uchu, odvrátil zrak. Čelní sklo opět upoutalo jeho pozornost. Dokázal vidět hvězdy, které mizely s neustálým pohybem auta, ačkoliv tam stále byly. Usmíval se na ně. Bylo to nejspíš to jediné, co ho dokázalo držet při životě. Pokud dnes večer nevyhrál, hvězdy určitě ano. A věřil, že budou vítězit i nadále. Někdo musí, když on ne. Za horizontem se zjevilo město. Cesta uběhla rychleji, než chlapec vůbec tušil. Cítil se prázdně, jak kdyby byl v autě naprosto sám a ono se řídilo jen samo. Snažil se myslet na své rodiče, přátele, ale on stále viděl sám sebe, jak leží na lavičce a pomalu umírá. 

Ale on na ní stále ležel. Čas už dávno přeskočil půlnoc a chlapec otevřel oči. Ležel sám, v tichu na té samé zastávce. Byl vzhůru. Všechno to byla jen odporná noční můra...

...která neskončila ani, když se probudil. Už skončit nemohla.