A chlapec se dotkl ticha

|14|

Mezi dvěma prsty držel perleťový náhrdelník. Béžové, menší kuličky pevně držely na místě. Během několika chvil ho chlapec nechal spadnout zpět do šuplíku. Věci byly rozházené všude po stole. Její poslední vzpomínky, krabičky uchovávající duši, jenž neucházela, i když byly všechny otevřené. Chlapec byl v pokoji zhola sám, dveře byly zavřené a klíček byl pootočen tak, aby komukoliv znemožnil vejít dovnitř. Vlasy mu padaly podél tváří, jeho tělo začalo být chladné. Všemožné střípky její duše postupně vymizely z různých míst jejího pokoje a shromáždily se na jednom místě. Chlapec potřeboval mít všechno pohromadě, jak kdyby to byla jeho jediná šance na záchranu. Připadal si jako tonoucí, kterého dolů stahovala jen jediná skutečnost. Nikdo by mu nedokázal pomoct ze souše, nikdo by mu nehodil záchranný kruh. Možná ho někdo zachrání, až za ním skočí do oceánu, který byl hluboký jako jeho samotná mysl. Nebyl aktivní tonoucí, už byl dávno v bezvědomí a klesal ke dnu.

Ze stropu ho osvětlovala lampa, která si svým tvarem, vysloužila přízvisko futuristická. Sára ji tolik chtěla. Kdykoliv se dala zakrýt a zůstala z ní pouze koule s vyřezanými částmi na průnik světla, které ale nedokázalo propustit naději. Její pokoj byl o dost větší, než ten chlapcův. Taky skrýval mnohá zákoutí, do kterých se jeho ruce stále dostávaly. Celá místnost začala schraňovat obrovské množství všemožných střípků. Stůl byl zaskládány, udušený. Postel nebyla rozhodně vhodná ke spánku, ale chlapec na ní usedl. Očima zkoumal sestřiny náramky, sešity a sponky do vlasů. Všeho se někdy dotkla. Měl pocit, že tu je skutečně s ním. Necítil se sám. Než si všechno prohlédne, možná bude dnes spát v jejím objetí z nebe. Nikdo nedokázal přijít na to, proč si vzala život. Chlapec hledal odpovědi, střípky minulosti, všechno, co z ní zbylo. Vše dělal, když se za oknem roztahovala rouška chladu a zimy. Zachumlala celou ulici do ledových peřin a utáhla silný provaz okolo postele. Stáhla většinu lidí, nahnala je do domů a donutila je zapálit krby nebo zapnout ta topení. Jen chlapec tu seděl v tichu a chladu, v pomačkaném tričku, spodním prádle a za sebou měl už dlouho vypnutý, umírající radiátor. V hlavě mu zněly všechny ty melancholické klavírní skladby, které mu pomalu vháněly slzy do očí. Se skloněnou hlavou pozoroval výkres na velikém bílém papíře. Jen obyčejná krajina a domeček uprostřed ničeho. Bez lidi a života, pouze dům a příroda. V pravém horním rohu bylo na okraji výkresu nakreslené slunce. Sára ho vždy kreslila tak plné, vykreslila ho až po okraj. Tentokrát bylo prázdné, mrtvé. Paprsky sotva někam dosahovaly. Chlapec se zasmál svým myšlenkám. Měl pocit, že už na něj doléhá paranoia, ale čím víc Slunce zkoumal, tím víc se cítil znepokojený. Odložil papír vedle sebe a z jeho úst vyšel tlumený povzdech. Možná ta zpráva, kterou poslal byla příliš hysterická, moc děsivá. Telefon ležel hned vedle něj a on o něj občas koukl. Stačil jen jediný pohyb. Pro jednou ignoroval své myšlenky a popadl další papír.

Pozadí bylo celé černé. Narušovaly ho jen bílé tečky a hvězdičky. Vesmír nebyl jen černá hmota ničeho. Bylo tam světlo, jenž občas vyhrávalo. Jen tam těch hvězd bylo tak málo a planety se ztrácely v pozadí, jak se kdyby se je vesmír snažil vysát. Vše bylo tak odlišné oproti jiným Sářiným obrazům. Chlapec začal být tolik zmatený. Jeho myšlenky o možné paranoii se dostávaly do popředí a utvrzovaly ho naprosto ve všem, co se dostalo do jeho mysli. Pokud to bylo znamení, proč ho nikdy neviděl? Nikdy nedokázal odhalit falešný úsměv. Vždy se ujišťoval tím, že by mu jeho sestra vše řekla. Popadl telefon a napsal další zprávu. Doufal, že ještě není pozdě. Lucie byla schopná utíkat za ním, až na konec světa.

Jsem v pořádku, jen zmatený. Prosím, zůstaň ve škole. Já to zvládnu.