A chlapec se dotkl ticha

|16|

Jeho matka se vrátila z další terapie. Věděl, že jí to pomáhá. Cítila se stále o něco lépe, ačkoliv temnota v ní stále dřímala. Často si ta černá hmota získávala pozornost. Jeho matka potichu zavřela dveře a odložila svazek klíčů na malinký věšák. Její manžel šel hned za ní. Nedokázala bez něj být ani den. Jejich syn seděl schoulený v sestřině pokoji. Nemohl z něj odejít. Cítil, že se její ramena obmotávají kolem něj, proplétají se pod jeho pažemi a jeho tělo je pevně přitisknuto k tomu křehkému, tělíčku jí samotné. Když zavolali jeho jméno, nereagoval. Byl smířen se vším, co řeknou. Jeho hlava byla dočista prázdná. Seděl ovinut v organizovaném chaosu. Každičká věc pro něj měla, až moc velikou cenu.

Dveře se pomaličku otevřely a dovnitř nakoukly čtyři páry oči. Vystrašené páry oči. Místnost najednou nebyla tak tuze prázdná. Dva lidé se koukali na chlapce schouleného v klubíčku, koupajícího se ve vlastním strachu. Dvě ruce se ho něžně dotkly, ale jeho tělo nereagovalo tak, jak by majitelé dvou ruk mohli čekat. Nezbývalo jim nic jiného, než slova.

„Copak se stalo? Proč tu sedíš?" otázal se otec a klekl si ke svému synovi.

„Já... tu jen něco hledal," odvětil chlapec skoro neslyšně a více se uzavřel do své komfortní zóny.

„Ty víš, že sem nechodíme," upozornila jej matka a dala spojila si své ruce. Možná působila přísně.

Měli o něj strach. Cítili se provinile. Jejich syn se jim ztrácel před očima, měnil se v cosi úplně jiného. Deprese byla plně přesvědčená o tom, že nepotřebuje pomoc. Jeho mysl sahala vysoko, až ke stropu. Ta černá bezcitná postavička myslela jen na to jediné místo, které využila i jeho sestra. Jen nic z toho nešlo vidět. Matka se postavila vedle svého syna a pozorovala vzkaz. Snažila se potlačovat slzy. Chtěla být silná jen pro něj. Její srdce se rozpadávalo na několik tisíc kousků, které postupně slepovala. Držela je v náruči, ani malinký střípek nesměl vymizet z jejích studených ruk.

„Prosím, pojď s námi," požádala ho matka s malým zakoktáním.

„Ale proč bych měl? Stejně se nic nevyřeší," odvětil, když z jeho úst pomalu odcházela duše.
Žena si povzdechla a změnila svůj tón. Těžko dokázala spolknout tu rostoucí bezmoc.

„Udělej to pro mě a pro sebe. My ti chceme jen pomoct," řekla a chytla ho za ruku. Chlapec se zvedl a ačkoliv se duševně rozpadal, následoval oba své rodiče. Deprese ho nutila je nenávidět. Přebíral její myšlenky, i když nechtěl. Usedl do židle s prázdným výrazem na tváři a díval se na bílou zeď. Uhnul pohledem hned, jakmile se mu jeho matka začala dívat do očí. Cítil k ní nenávist, cítil nenávist k sobě.

Stejně tě nenávidí, řekla deprese. Zavřou tě do cvokárny.

„Já tě mám ráda. My s tátou tě máme moc rádi a je mi jasné, jak moc těžké to pro tebe je. Pro nás všechny to je neskutečně těžký," začala jeho matka a dívala se mu do očí. Čím víc uhýbal pohledem, tím více bezmoci musela polykat.

„Já... vím, mami," odpověděl nesměle. Stále se snažil ji jakýmikoliv slovy nezničit.

„Myslím si, že... jsou lidé, kteří ti mohou pomoci. Nemusíš se bát toho, že by ti někdo ublížil. Jen by ses měl svěřit odborníkovi," pokračovala s naléháním v hlase.

„Ne. Já to... zvládnu," odsekl.

Její dech se zastavil. Její připravená věta se proměnila v pouhou tečku. Všechno čeho se obávala se pomalu stávalo skutečností.

„Já tě nechci naštvat. Já si myslím, že jsi opravdu silný kluk. Chci ti jen pomoct," odvětila žena. Nechtěla se vzdát.

„Zvládnu to sám, mami. Nemusíš se o mě bát, ano? Prostě je toho na mě... moc," řekl a usmál se. Nikdy neuměl falšovat úsměv. Deprese ho to rychle naučila.

„My se o tebe ale bojíme. Aspoň to zkus. Když ti to nebude sedět, vymyslíme něco jiného," vložil se do toho otec, který situaci zvládal ze všech nejlíp, ačkoliv jeho polštáře byly před spánkem, nejednou promočené.

Chlapec je pozoroval. Byl rozpolcený na dvě části. Ze všech sil se snažil odpovědět, volat o pomoc. Bojoval sám se sebou, ale jeho malinká srdíčka života se rozpadávala na kusy a Deprese je požírala.
„Zvládnu to. Budu naprosto v pořádku. Nemějte o mě strach. Kdyby mi bylo opravdu zle, šel bych k terapeutovi sám od sebe," řekla Deprese skrz jeho hlas.
Oba rodiče kývli a zničeně se na sebe podívali. Lhal jim, naplno. Chlapec zmizel ve svém pokoji a zavřel dveře. Deprese bezcitně rozbořila jeho hráz. Padl na postel a smáčel polštář. Jednu jeho část už zabila.