A chlapec se dotkl ticha

|6|

Žena přebírala další těžkou krabici. Otřela si pot z čela a začala ji obmotávat lepicí páskou. Kolem dokola, až dokud neumlčela její ústa. Obsah zůstal v čarokrásné tmě a číslo krabice se objevilo v před chvílí vytvořené tabulce. To byla náplň práce paní Míchové. Jen občas se jí podařilo vylézt z toho zatraceného stereotypu. Kolem sebe neměla mnoho lidí. Jen pouze pár kolegyň s kterými už pár dní nepromluvila ani slovo. Nelze říct, jestli z jejich prstů ukazujících na ní vytryskával strach nebo posměch. Rozhodně ale byla středem zájmu. Na nohou stála už několik dlouhých hodin. Do firmy jela za doby, kdy jí pouliční lampy přály dobré ráno a chystaly se ke spánku. Byla unavená, uhnaná, ale musela tu stát. Neplánovala sabotovat Vánoce, ačkoliv někteří členové by řekli, že to tak bude nejlepší.

Pod rukami jí přejel hřbet tolika krychlí z kartonu, že už je zapomněla počítat. Vždy doma říkala s jakým počtem ten den skončila. Teď v její hlavě nefigurovalo ani jedno číslo. Znavené prsty jí jezdily po klávesnici. Dělala ve psaní daleko víc chyb, než kdy jindy.

Všichni viděli skrz ní a v hlavách jim blikalo varovné světlo. Nikdo neměl ještě odvahu na něj reagovat. Kateřina se nedokázala vyznat ve svých myšlenkách. Neustále měla před očima smrt její dcery. Před očima jí přeskakovaly dva objekty. Lano a židle. Objekty zkázy. Snažila se to dostat z hlavy, ale bylo předurčeno, že to bude jen horší. Odložila další naprosto stejnou krabici, ale té další se už ani nedotkla. Uviděla dívku v modrých šatech a černých punčochách. Její nejoblíbenější šaty.

Vlasy měla svázané v copu a nohy pevně u sebe. Dívala se na svou mámu, která obešla pás a vyšla vstříc mezi regály. Její dcera začala utíkat a smála se. Smála se jako tenkrát, když ji honila po pláži. Ženy v uniformách zůstaly stát u svých pultů a celou scenérii mlčky pozorovaly. Kateřina přidala do kroku a její stavidla pouštěly ven slzy štěstí. Dívka se schovávala mezi regály, ztrácela se. Její matka ji nepřestávala pronásledovat. Potřebovala ji obejmout a věnovat její tváři polibek. Kateřina doběhla na konec obří místnosti. Před ní už byla pouze zeď a dcera Sára.

„S-sári... pojď ke mně," řekla Kateřina s radostí v očích.

„Mami, podívej. Rybičky!" odpověděla větou, kterou vyřkla tenkrát na pláži.

Tělo Sáry se ani nepohnulo. Paní Míchová vše slyšela jen ve svých uších. Byla zmatená, ale šťastná. Nechtěla o ten kousek štěstí teď přijít.

„Co to povídáš, zlatíčko? Tady... žádné rybičky, nejsou," zasmála se paní Míchová a chtěla jí pohladit po tváři. Její ruka hladila jen prázdnotu.

„Mami, poběž! Tam je tatínek," vyřkla Sára další větu z jejich společného dne. Kateřina Míchová si klekla na kolena a dívala se své dceři přímo do očí. Hledala v nich odpověď, nápovědu. Neměla ponětí, co se to děje. Uznávala, že je v koncích.

Její štěstí bez omluvy opouštělo tělo a nechávalo ji klečet na zemi, v chladu. Mezi stromy, kdy na ní dopadaly mrazivé kroupy a v dáli vyli vlci. A přesně v ten moment, kdy z ní život vysával zbytky, Sára zmizela a ramena Kateřiny byla chycena a přitisknuta k hřejícímu tělu.

„SÁRO! NEODCHÁZEJ, PROSÍM!" ječela a snažila se vzepřít pevnému stisku jejího kolegy. Táhl jí od toho všeho pryč.

Křičela a stále volala její jméno. Před ní nebylo nic jiného, než jen prázdná bílá zeď s únikovými a vždy odemčenými dveřmi. Páry očí jí pozorovaly, když jí muž táhl po zemi. Kateřina už před sebou neviděla svou dceru, ale stále žila ve vlastním imaginárním světě, kde se unáší děti. Brzy ona sama seděla na židli a v rukou držela sklenici průzračné vody. Nikdo netušil, jak začít. Jejich toky myšlenek neustále přerušovaly její výkřiky. V její hlavě Sára stále žila a nechtěla dovolit, aby na ní někdo zapomněl. Nikdy by to nedopustila.