|12|

52 13 0
                                    

Lucie stála na chodníku. Autobus za ní v rychlosti zavřel dveře a odjel pryč, přičemž polovina cestujících se vzdušně rozloučila s řidičem a rozešli se do míst dále nespecifikovaných. Batoh stále visel jen na jednom rameni, ačkoliv byl těžší, než obvykle. Několik více knížek, jeden notes a pár pastelek do špinavého pouzdra popsaného nejrůznějšími citáty a malůvkami. Spodek jejího batohu se pomalu zabarvoval do hněda, ale modrá barva stále nebledla. Byla tak plná a pozitivní. Lucie zdolávala jeden schod po druhém s myšlenkou na to, kterou knihou bude úspěšně ignorovat dnešní hodinu. Na prostoru před školou byla sama. Nikdy nechodila zároveň s ostatními, ale pozdě ještě nedorazila. Oddělala dveře dopředu a vešla dovnitř. Několik žáků debatujících o strastech každodenního života, mířilo výše do budovy. Lucie se monotónní chůzi přesunula k šatnám. Klepání jejich tenisek se neslo jemně ve vzduchu, podrážka se stále odlepovala od základu a měla v plánu bez návratu zcela upadnout. Těžká taška se srazila s lavičkou uprostřed šatny. Knihy poezie a dramatických příběhů, ve kterých by chtěla tolik figurovat. Každou chvíli ji vše mělo proplouvat mezi prsty. Slovní obraty, rozpraskané duše a apokalyptické scénáře. Luciin život bylo jedno velké klišé. Tlustá, černá bunda se oběsila na háčku, ačkoliv její spodek stále dopadal na dno skříňky. Byla vskutku malá a zašlá. Stopy po strhaných papírech stále měly své místo. Nikdo neměl svou skříň dvakrát po sobě, kromě Lucie. Kdysi spolu koexistovali, její umělecké vybití ale vymizelo. Zůstal jen jemný otisk doby.

Dvířka se s hlasitým prásknutím zavřela a sluchátka přistála v jejích uších. Všechno ostatní úspěšně utichlo. Slyšela jen melancholické tóny elektrické kytary. Škola byla vskutku obrovská. Po stěnách visely výtvory a různé informace. Nikoho nenapadlo na tento úsek přesunout hlavní nástěnku, ačkoliv pro to Lucie měla dost logických a pro ni převratných argumentů. Rozprostřela se před ní veliká místnost, kde už bylo několik tříd. Dveře se zavíraly, všichni už byli ve své vlastní noře, která bohužel pro Lucii, nebyla introvertní. Bez klepání vešla do třídy. Všechny pozdravila dvěma slovy, jejichž hlasitost si díky hudbě nikdy nehlídala. Neměla ani ponětí, kdo všechno jí odpověděl. Nikdo jí nevěnoval přílišný oční kontakt. Pouze si stále vyměňovali prázdné fráze. Luckou vybrané knihy mizely z batohu pomalu na stůl. Nikdy nedopustila, aby se jejich obalu cokoliv stalo. Introvertní příběhy, zadumaná poezie a melancholický oblak. Tři knihy, které jí budou brzy proplouvat mezi prsty a hlava bude vytryskávat myšlenky na bílé, z poloviny popsané papíry z černého deníku. Lucie si sundala z hlavy sluchátka a zmuchlané je vhodila do batohu. Do částečných propadlišť. Dlouhý, špinavý a drnčivý zvuk zvonku nechal všechny usadit. Dívka měla oči upřené na zelenou tabuli před sebou. Byla smazaná jen na sucho. Všechny ty zápisky zůstaly na svém místě, ale sešly z mysli. Nikdo si už nepamatoval, co tam bylo před třiceti hodinami. Paní už ve starším věku vešla do třídy. Všichni se postavili jako naprogramování a opět se na povel posadili. Luciino pouzdro už bylo na stole, ale propiska stále ne. Dokázala učitele dokonale přesvědčit o tom, proč opravdu není potřeba. Dívce už mezi prsty proplouvaly verše a sloky, ale v tom jí přerušil člověk, kterého si předtím ani nevšimla. Jen tam nezaujatě, bez hlesnutí seděl a dloubl do Lucie.

„Ahoj, Lucy. Nemáš ponětí, kdy přijde...?" zeptal se, ale Lucie ho úspěšně zarazila. Moc dobře věděla, co bude následovat. Nesnášela, když musela dlouho přerušovat své čtení.

„Nevím. Dejte mu čas, kluci," odpověděla prostě a znovu se začetla.

„Já jen chci vědět, jak mu je. Nechci ho nutit, to ne," snažil se rozvést konverzaci, ale Lucie už vnímala jeho slova pouze na půl.

„Až se něco dozvím, určitě ti dám vědět. Dobře?"

Spolužák se spokojil s odpovědí a otočil se zpět na učitelkou s kterou povinně navázal oční kontakt. Oči byly upřené jen na ní, zvednuté do pozoru. Jen ona hleděla dolů a listovala stránkami grafického úžasu a slovní symfonie. Lucie byla světlo mezi stíny, červená tečka ve tmě, naprogramovaný anděl, jenž už dávno dotančil. Sešit do hodiny ekonomiky stále spokojeně ležel v batohu. Absolutně nepopsaný, jen koupený. Ovšem její deník se neustále plnil a místo pomalu ubývalo. Její černá tužka kroužila po linkovaném papíře a spisovala myšlenky. Rozvinuté, utnuté, špatné, dobré. Deník jedné občas porouchané mysli. V telefonu, který byl schován v útrobách její kapsy, se objevila zpráva. Zůstala tam a čekala na hbitou odpověď:

Ahoj, Lucy. Jsem v jejím pokoji. Vím, že bych neměl, ale nemohu si pomoct, když nikdo není doma. Něco jsem našel... 
Je mi jasné, že jsi ve škole, ale ty určitě zase neposloucháš, viď?

A chlapec se dotkl tichaOpowieści tętniące życiem. Odkryj je teraz