|20|

68 10 1
                                    

Chlapec stál u středu toho všeho. Pomáhal Lucii dostat se zpět na nohy. Stále oddechovala, ještě se nedostala ke slovu. Chlapec byl zvědavý, překvapený a lehce nervózní. Potřeboval vědět, co měla na jazyku.

„Lucko, co se stalo?" zeptala se Kateřina a starostlivě ji pozorovala. Lucie se postavila a kráčela do obývacího pokoje. Necítila nohy, cítila se jako kdyby se vítala se samotnou smrtí. Ve chlapci se bila zvídavost a strach. Netušil, jestli to chce skutečně slyšet. Usedla na židli a rovnou tu citlivou skořápku načala.

„Vím... proč Sára... spáchala sebevraždu," dostala ze sebe a zastavila se. Všichni ztuhli a věnovali si několik vyděšených pohledů. Místnosti se prohnalo hrobové ticho, rádio bylo slyšet víc než kdy jindy.

„Někdo jí...ublížil?" zeptal se chlapec vystrašeně.

„Oni ji šikanovali. Už to... nemohla vydržet," pronesla s bolestí v hlase. Výraz chlapec ji neuklidňoval o moc víc. Byl tak zničený, překvapený.

„K-do to byl? KDO?!" zakřičel a začal máchat rukama kolem. Oba jeho rodiče ho pevně drželi a pomalu ho položili na podlahu. Obývacím pokojem se hnal jen šepot jeho matky. Lucie seděla na židli jako samotný duch s hlavou skloněnou.

„Byl to Zrzek a jeho ostatní kamarádi," pronesla z ničeho nic s očima zaraženými do země. Začala litovat toho, že mu to prozradila. Od chlapce nepřišla žádná reakce.

„Panebože. Naše holčička," zašeptala Kateřina a zabořila svou těžkou hlavu do hrudi svého manžela. Brzy poté začala jeho tričko smáčet slzami. Lucie se pomalu zvedala ze židle. Její tělo na tom bylo poněkud lépe, ale její psychika se rozpadávala na mnoho kousíčku. Plačící rodina semknutá u sebe ji nutila odvracet zrak, když viděla, že by dnes mohli mít první klidnou noc.

„Já už asi půjdu. Nerad bych vás dostala do dalších problémů," řekla dostatečně nahlas tak, aby byla slyšet všemi členy rodiny. Kateřina se na ní nechápavě podívala a snažila se zadržovat slzy.

„Proč, Luci? Ty jsi nám žádné problémy nezpůsobila," odvětila překvapeně. Chtěla, aby tu zůstala.

„Když mi to Zrzek říkal, já to nevydržela. Praštila jsem jej sklenicí po hlavě. Už když jsem odtamtud utíkala, měla jsem policii za zády," odpověděla vážně a připravovala se k odchodu. Věděla, že nemá moc možností kam utéct, ale udat se rozhodně nechtěla. Měla pocit, že si to Zrzek zasloužil. Kateřina na ní zoufale hleděla. Byla zničená, zmatená. Stále zpracovávala to, co jim Lucie řekla. Šňůry v její hlavě se poněkud zamotaly.

„Tady tě hledat nebudou, Luci. Nějak se to vysvětlí, slibuju," snažila se ji podpořit a přimět ji, aby zůstala. S každou vteřinou tomu věřila méně a méně. Martin se společně s chlapcem zvedli a posadili se na pohovku. Pevně se sebe drželi, ačkoliv chlapce to neuklidňovalo. Jeho myšlenky byly rozházené, stále měl dvě osobnosti. Nebyl to jen on. Lucie se otočila zpět na všechny ostatní a sedla si zpět na židli. Věděla, že ji najdou tak jako tak, a pokud tu může zůstat a pomoct, udělá to více dobra.

Kateřina se na Lucii vděčně usmála a přisedla si k ní. Seděli pod velikým lustrem, všechno světlo dopadalo přímo na ně, ale pod svícnem je největší tma. Potřebovala se zeptat, nemohla si pomoct.

„Lucie... možná toho budu litovat, ale co ti Zrzek přesně řekl?" zeptala se tiše. Bála se toho, co přijde. Lucie se na ní vážně podívala a sklonila hlavu. Začala úplně od začátku. 

A chlapec se dotkl tichaWhere stories live. Discover now