|4|

86 18 2
                                    


Vše se tvářilo jako věčnost. Rozčílení lidé civěli z oken, řvoucí hanlivá slova o sebevrazích. Lucie s kamenným výrazem pozorovala mlhu za oknem a snažila se uklidnit. Možná si sama sobě jen lhala. Z myšlenek ji vytrhla Honzova poznámka:

„Nechápu, proč to dělají. Všechny tím ohrožují."

„Oni za to nemůžou," odvětila Lucie se smutným podtextem.

„To říkaj všichni. Proč bych je měl bránit? Nevím, co je tak žere, že maj potřebu skákat pod vlak."

„Ty jsi to nikdy nezažil, Honzo," pronesla chladně.

Kluk dotčen jejím oponováním na chvíli zmlkl. Několik dlouhých vteřin rozmýšlel. Když vlak zastavil na další stanici, pokračoval:

„Co jsem nezažil, Lucko? Myslíš, že nemám právo o tom mluvit?"

„Bezmoc, Honzo. Bezmoc," odvětila prostě s uchopitelnou únavou v hlase. Na jeho druhou otázku už nereagovala.

Honza se opřel o sedačku a už nic nenamítal. V Lucii se míchalo mnoho pocitů. Málokdy by jí napadlo, že bude mluvit o něčem, co teď zažívá. Bezmoc. Být pod ledem a zběsile mlátit nad sebe, ležet mezi dvěma stromy a nechat utíkat poslední váčky kyslíku. Přicházet o oči v naprosté tmě, plavat v moří s krví, jenž vychází z těla. Tolik přirovnání, ale tak těžké to popsat. Bobeš zaskřípal. Lucie už stála u dveří, modrý batoh zavěšen pouze na jednom rameni a kabát zapnutý, až ke krku. Odtlačila dveře, položila nohu na jeden stupínek a seskočila dolů. Nyní byla mlhou kompletně pohlcená. Její dech stále přeskakoval, neb utíkala pryč od nádraží s vidinou toho nejhoršího.

***

Denní světlo dokleplo na okna. Chlapec stále ležel v posteli. Pestrobarevná přikrývka na něm byla tak pohozená, dešťové kapky bez upozornění padaly netečným lidem do vlasů. Ze dnů se stávaly hodiny, které chlapec potupně proležel a proplakal. Nebyl si ani jistý, jestli je sám. Ticho se ho tiše dotýkalo a on se dotýkal jej. Nedobrovolná symbióza. Ruku měl přiloženou na ústech a oči zavřené. Jeho pokoj byl tolik minimalistický. Malinká temná místa byla zaskládána pár věcmi, tma ve skříních pohlcovala kusy oblečení a šuplíky snědly tolik náhodných věcí, naprosto neseřazených. Mlha zastínila okna a pomalu přestala dovnitř pouštět paprsky. Chlapec si už nepamatoval jak chutná obyčejný čaj, jak zní kapky vody dopadající do sprchového koutu. Zapomněl, jak chutná spojení rtů, necítil objetí. Cítil pouze chlad a poslední minuty života, neb měl každou minutu pocit, že se konečně vydá za svou sestrou. Nedokázal by to. Jen by moc chtěl. Dům byl skutečně prázdný. Chlapec byl v domě naprosto sám. Nevadilo mu, že je tu se samotou. Potkal jí už mnohokrát. Bohužel se v jeho hlavě usídlila i deprese. Bytost, která přišla jen ubližovat. Tolik si přál zpět svou melancholii. Vždy jí nechal přivinout k sobě, protože potřebovala jen vřelé obejmutí. Brzy zase odešla. Sama.

***

Lucie utíkala. Nádraží by nebylo vidět, kdyby se otočila za svým ramenem. Její srdce přeskakovalo sem a tam, zorničky se roztáhly a rameno z jejího batohu neustále padalo k úrovni jejího pasu. Když se nohy rozhodly vypovědět službu, ještě přidala. Sníh jí padal do vlasů a stopy zůstávaly za ní. Její tělo se zjevilo na sídlišti. Na chvíli se zastavila a naklonila hlavu dopředu. Z jejích úst začaly vytékat sliny únavy. Kašel rozproudil její plíce, začala se více svíjet k zemi. Snažila si své oči stále udržet v úrovni domů.

Nesmím se teď zastavit.

Nohy začaly opět pracovat. Jednu před druhou a celé tělo se posouvalo k jednomu určitému paneláku. Její tenisky už dosáhly úrovně černé, obyčejné rohožky. Zmrzlým a ochablým prstem se dotkla tlačítka a zamáčkla ho dovnitř. Zvonek zazvonil ve třetím patře, ale žádná odezva. Lucie si přiložila ukazováček k zubům a začala ho okusovat. Strach jí sžíral a ona to zkoušela znova a znova. Bez přestání.

Možná už je pozdě...

Ale já to nesmím vzdát...

Prosím, buď doma.

Dveře zabzučely a Lucie trhla dopředu. Hlasitě si oddechla a začala utíkat po schodech nahoru. Vybíhala je po třech, po čtyřech, div si nezlomila jedinou kost v těle. Když byla u vysněných dveří, jemně zaklepala. To, co v tu vteřinu viděla a co si mohla prohlédnout, ji vyděsilo. Oči rozevřela dokořán a stála tam tváří tvář, ztracené duši. 


A chlapec se dotkl tichaWhere stories live. Discover now