A chlapec se dotkl ticha

|9|

Sen?

To jsem na tom samém místě?

„Tati!" zakřičel chlapec do ticha a poté si přikryl ústa mrazem prolezlou rukou. Oči měl slepené a pomalu je otevíral. Neměl tušení, jak dlouho spal.

Dlaň si přiložil na svou pravou kapsu svých džín, jejichž barva ve tmě naprosto zanikala. Telefon byl stále na svém místě. Se štěstím na rtech, přendal telefon do svých ruk. Vykoukla na něj pouze černá obrazovka, neměnící tvar. Zarážel do ní prsty, snažil se rozhodit temné vlny, ale nestalo se zhola nic. Malinká krabička budoucnosti byla dočista vybitá. Zaklel a vrátil ji zpět do kapsy. Jestli se má dostat domů, bude muset po svých. Vše na něm zůstalo, div na sobě měl stále kabát. Jen jeho chlad nezmizel. Vnitřní i fyzický. Změna počasí by nezměnila vůbec nic a neuklidila by nepořádek, který momentálně ve své hlavě měl. V jeho zorném poli nebyl žádný přechod pro chodce, ani ho nehledal. Bez většího rozmyslu přeběhl silnici. Auto projelo pouze jednou za dlouhou dobu. Kolem obchodního domu byl zhola sám, až na pár spících lidí, kterým by mohl říkat příbuzní.

Jak jsem mohl být tak blbej?

Jeho nohy začaly pracovat více, než sám očekával. Před jeho zrakem se rozprostřelo zatuchlé, zaplivané a tokem času prolezlé, nádraží. Chlapec ochotně vešel do pochodu, jež byl naprosto prázdný. Nad jeho hlavou blikalo světlo v nepravidelném intervalu. Graffiti na něj civěly ze zdi, poházené odpadky se kutálely pryč pod náporem větru vycházejícího z venku. Jeho chůze byla monotónní, neměnná. Nechtěl moc utíkat, ačkoliv ho neměl, kdo vidět. Netušil, jak to všechno bude vysvětlovat. Měl strach. Ohlídl se za sebe a dlouho zíral do prázdného místa. Hlavou mu běhaly myšlenky. Zlé myšlenky. Chtěl se vrátit zpět, umrznout na lavičce. Rodiče ho akorát tak zabijí sami. Stál tam jako tělo bez duše, zahleděný na mrtvý bod. Vše to trvalo několik vteřin, nikdo si ho nevšiml. Jeho další krok zpět už nenásledoval. Vrátil svou pravou nohu na místo a rozešel se k informační tabuli. Měl štěstí. Pět minut do odjezdu vlaku. Hluboko v hlavě mu blikalo světýlko ohledně úzkosti. Lidé ve vlaku, rozhovor s průvodčí. Cokoliv z toho ho mělo donutit vrátit se zpět, ale chlapec stále překonával jeden schod po druhém. Deprese stále spoléhala na to, že toho všeho bude litovat, až nastoupí.

Nástupiště bylo téměř prázdné. Jeden muž u sloupu a žena sedící na židli s očima upřenýma na vlak, který byl podle hlášení připraven k odjezdu. Byla naprosto nečinná, zamyšlená. Muž neposlouchal okolní svět, ale jen svou oblíbenou hudbu. Dřív by se chlapec zamyslel nad tím, co asi poslouchá, ale teď na to neměl ani pomyšlení. Jakmile vlak, který byl v ženském zorném poli, opustil stanici, její tvář osvítilo pronikavé bílé světlo. Upřeně pozorovala svůj telefon a občas upila kávu ze svého kelímku položeného vedle ní. Nádražím se řinulo jedno hlášení za druhým. Chlapce zajímalo jen to, které mluvilo o jeho vlaku. Kupodivu neměl žádné zpoždění, ačkoliv ho očekával. Své nohy nechal stát těsně před žlutým pruhem, který špičkou své boty občas jemně překročil. Brzy se z temnoty vyřítil starší vlak. Žluté světlo osvětlovalo cestu před ním a malůvky na jeho boku se brzy zjevily dvěma další lidem, kteří už stáli přede dveřmi, jenž jim s dalším pohybem vlaku, unikaly. Ještě než vlak zastavil, dokázal chlapec rozpoznat malinkým písmem napsaný název na levé straně vlaku.

Bobeš.

Své cestující přivítal hlasitým zapískáním. Chlapec bez dalšího otálení nastoupil do vlaku usedl na místo po pravé straně. Přisunul se k oknu, sundal si kabát a zahodil ho na vedlejší sedadlo. Vlak se rozjel. Nemusel na nikoho čekat. Hoch měl oči upřené na ubíhající světla, která mizela z jeho zorného pole. Počet aut, které viděl se jasně ztenčoval. Tohle město už dávno spí. Jeho hlava byla těžká, utopená. Necítil se vyspaně, spíše jen přežíval. Brzy natiskl levou část tváře na okno a zavřel oči. Věděl, že spát ve vlaku nedokáže. Vždy ho fascinovalo, jak se lidé dokážou vzbudit těsně před jejich zastávkou. Nyní byla únava silnější. Oddechoval, nohy sepnul k sobě a hledal říší snů. Vykoukly na něj jen noční můry, děsivé obrazce, vše, co ho čeká. Řvoucí otec, plakající matka, jeho mrtvá sestra. Jeho rameno bylo napadeno cizí rukou. Když otevřel oči, bez křiku odskočil a praštil se do hlavy.

„Promiňte, pane. Nechtěla jsem vás polekat. Jste v pořádku?" zeptala se starší paní v modré uniformě.

„To je v pořádku. Omlouvám se, já... jen usnul a zdál se mi špatný sen," odvětil chlapec a začal šmátrat ve svém kabátu.

„Nepraštil jste se moc," zeptala se průvodčí s upřímnou starostí v hlase.

„Ne, to je v pořádku. Tady máte," odpověděl chlapec a ukázal paní svou průkazku. Ta pouze kývla, naposledy se omluvila a odešla.

Hoch se držel za hlavu a tiše sykl bolestí. Každičké opření bylo ještě víc bolestivější. Spánek už nepřipadal v úvahu. Bobeš moc nespěchal, teprve minul třetí zastávku. V celém kupé byl chlapec naprosto sám. Sám se svými myšlenkami.

Přejde to. Jen se neumím vyrovnat s její smrtí.

Nejsem nemocný.

Bil se sám se sebou, lhal jsi. Nechával depresi vyhrát na celé čáře. Takhle se jí to líbilo. Lidé, kteří se nesvěřují, uzavřou se, nikdy si nic nepřipustí a poté opustí tento svět. Takových potkala už tisíce. Sice jí někteří zklamali, ale ona je stále neopustila. Byla s nimi. Nejlepší kamarádka.

Chlapec v ruce držel svůj telefon. Myslel jen na to, že se z ničeho nic zapne, ale nestalo se nic. Všechno bude muset vyjít z jeho úst. Bez lži, bez zapíraní. Čím blíže byl ke svému domovu, tím víc se chtěl vrátit. Poslední průjezd tmou, než se jí bude moci sám dotknout. S odporem si oblékal kabát a zvedal se na nohy. Hlava už nedávala najevo svou bolest, dokud se někdo nedotkl jejích zad. Chlapec už stál na nohách a pozoroval hlavní dveře. Bobeš začal brzdit a s hlasitým skřípáním se pokusil probudit město. Stroj se zastavil a chlapec ho opustil. Nebyl návrat zpět. Dal se do poklusu a mířil domů. Míjel domy, obchod s potravinami a různé zavřené, časem popraskané garáže. Snažil se chodit pomalu, ale měl pocit, že běží. Všechno se k němu blížilo tak rychle. Nedokázal zpomalit, nemohl se vrátit.

Sídliště. Panelák s jejich bytem stanul přímo před jeho zraky. Se sklopenou hlavou pokračoval blíže, vystoupal schody a dotýkal se ticha. Ticha, které by mělo trvat věčně, ale nebude. Ne po dnešku. Hvězdy nevyhrály, na nebi nebyly. Dnes nezvítězil nikdo. Odemkl hlavní dveře a pomalými kroky zdolával jeden schod po druhém. Hlava stále sklopena, přál si, aby to nebyl on. Jakmile se postavil ke svým dveřím, světlo zhaslo. Klíč zajel do klíčové dírky a dveře se otevřely.

Před chlapcem stál jeho otec. Hoch se na něj ani nepodíval, jen se díval dolů. Dolů na tmu. Otec se napřáhl, jeho dlaň mířila rovnou k jeho tváři. Zastavila se. Chlapec se bez jakékoliv snahy objevil v jeho náruči. Pevně se ho chytil a přitiskl se k němu, jak kdyby byl po celý rok jen on sám. Jeho košili na spaní mu začal smáčet slzami. V hlavě se mu chlapec tisíckrát omlouval.