A chlapec se dotkl ticha

|21| - |Konec|

„Zavřou mě," pronesla tiše a složila hlavu do dlaní. Chlapec ji pozoroval s ústy otevřenými dokořán. Díval se do jejích vystrašených očí.

„Na... jak dlouho?" zeptal se opatrně. Doufal v to nejmenší možné číslo. Lucie ztuhla a poprvé se mu od té doby, co přišla, podívala do očí.

„Dva roky. Snížili mi trest o jeden rok kvůli jednání v afektu. Kdybych já blbá neutekla z místa činu, možná by mi to snížili i na jeden, ale aspoň se povedlo to psychologické vyšetření," povzdechla si a opět sklonila hlavu. Cítila se jako škůdce v teritoriu obehnané květinami. Nyní měla pocit, že ty květiny všechny rozežrala. Chlapec ji bedlivě pozoroval. Myslel na všechno, ale ne na afektivní křik. I on měl pocit, že udělala správnou věc. Přisedl si blíže k ní a pořádně ji objal. Dívčí slzy začaly smáčet jeho tričko, rukama hladil něžně její vlasy a kolébal se s ní. I přes všechnu tu vnitřní bolest nenechal Depresi, aby mu vzala tento moment.

Lucie nechala svá ústa zavřená. Z pokoje vycházely jen vzlyky z nepředstavitelné hrůzy.

„Nechci tam. Přece jsem neudělala nic špatného," zavzlykala a opět nechala slzy volně téct. Měla pocit, že ji psychoterapeut chápal, doufala, že se její trest o tolik zmírní. Kdyby neutekla, kdyby se ovládala, kdyby řekla, že všeho lituje, kdyby do té kavárny nikdy nešla. Kdyby... kdyby. Neměla v hlavě nic jiného než toto slovo. Oči měla sklopené, hlavu stále zaraženou v jeho náruči. Tohle byl po dlouhé době den, kdy cítila reálný strach. Moment, kdy ji objímal, mačkal a ujišťoval o tom, že by měla zachovat paniku. Hledala už druhé sklo, které by mohla ve stavu nouze rozbít, ale nedohledala ve své mysli nic, než jen temnotu ovívajíc se kolem její ruky.

Chlapec ji pozoroval s obrazem prázdnoty ve tváři. Něžně se svými rty dotýkal jejích vlasů, snažil se snížit její vzlyky, ale stavidla byla až moc těžká na zastavení. Nikdo je nerušil, nikdo jim nenarušoval jejich hlasitý klid. Chlapec se obával, nechtěl, aby teď odešla. Držel si ji u sebe mnohem pevněji, ruce spínal mnohem víc. Na nic se netázali, pouze tam seděli v té stejné poloze a snažili se udržet ticho ve svých ústech.

***

Cítila se být zapomenuta. Svět se pro ni na dlouho dobu zavřel a ona stála v něm, ale přesto byla na úplně opačném konci, daleko za civilizací. Usedla na postel, jenž vypadala dobře pouze z vrchu. Cela byla vskutku prázdná. Sdílela ji pouze s toaletou, umyvadlem a postelí. Masivní šedá zeď propouštěla hlasy, které se snažila neposlouchat. Stále si před sebou neuměla představit ty čísla, těžko dokázala uchopit čas. Pozorovala onu zeď a očima míhala po nedodělcích, rýhách a prasklinách. V kolonce pro lepší vězně se určitě nenacházela. Cítila se jako vyvrhel a jako nepasující článek v jednom odporném ozubeném kolečku. Násilníci a vrahové. Necítila se mezi nimi ani trochu dobře, koukání se do zdi se jí zamlouvalo každou minutou mnohem víc.

Stresovalo ji, že neví ani slovo o Zrzkovi. Věřila, že ho zavřou možná ještě na delší dobu než Lucii. Možná by se mohli objevit ve stejné cele, což by byl jeho konec. Lucie stále cítila v hloubi čehosi, že by mu vyškrábala oči, vyrvala jeho srdce a těm očím ho ukázala. Ta smrt ji zasáhla více než chlapce. Neustále si v hlavě přehrávala celou scénu, jako kdyby to byl nekonečný film o jednom táhlém záběru, kde bude jen on před abstraktním obrazem mlhy vyprávějíc svůj příběh. A ona tam stála opodál, poslouchajíc vše, jak kdyby to křičel do jejího ucha. Věznice stála v obří zvukové bublině, jež byla obehnána zkreslenými zvuky, které ničily její ušní bubínky. Vtipy o sexu a černý humor, shazování na menší žebříčky. Nešlo to přeslechnout, i když si to Lucie tolik přála. Neslyšet nic z toho a nechat se unášet něčím, co bohužel zůstalo pouhým snem. Myšlenky na Vánoce ji až moc děsivě rychle sžíraly. Nedokázala vidět ozdobený stromeček, nemohla v náruči držet svou sestřičku. Myslím, že jsem rodičům nadělila ten nejlepší možný dárek, povzdechla si. Rozhodně mám to nejlepší vánoční přání.