Tropická bouře 3 - šance pro Deloneho✔️

1.

Není lehké všechno opustit, být jen tak v nebi a sledovat svoje nejbližší. Koukat z oblaků na své děti, jak rostou a nemoci s nimi trávit čas. Pohladit je, obejmout, říct, že je máš rád. I když je v nebi vše dokonalé, Delonemu v něm bylo smutno. Dal by cokoliv za to, aby se dostal zpět do toho světa, který sice nebyl dokonalý, ale měl něco, co on moc chtěl. Heili, Hope a Davida. Tři lidičky, kvůli kterým by se vzdal svého blaha v nebesích.

„Už zas je sleduješ?“ Diana, Deloneho sestra, se přidala k jeho pozorování. Byly u vodopádu Nahlédnutí, kde Delone trávil skoro všechen svůj čas. V den, kdy se Delone naposledy vydal na zem, aby pomohl svým dětem na svět, našel tento zázrak a doslova se u něj zabydlel.

„Ahoj, sestřičko,“ mile se na ni podíval.

„Nikdy si nepřestanu vyčítat, že jsem vás do toho vtáhla.“

„Ale to neříkej. Nebýt tebe, nikdy bych Heili nepotkal a nikdy bych se do ni nezamiloval. Koukej, jaké spolu máme krásné děti,“ rozplýval se nad jejich dokonalostí. Už jim bylo osm a z Hope se stala krásná dívka. David mu byl až nechutně podobný. Heili přišla o svůj dar, nebo – li prokletí, jak ona říkala, ale vůbec jí to nevadilo. Žila svůj život vedle Zacha. Stále spolu táhli, ale jejich vztah postihl stereotyp. Zach dál fotografoval a Heili pomáhala řešit policii jejich záhadné případy. Sice už nevlastnila své schopnosti, ale pořád měla ženskou intuici, na niž hodně sázela. Brala své zkušenosti k plusu.

„Zach je poslední dobou podrážděný.“ Sledovali je, jako by se dívali na televizi.

„To ano, nelíbí se mi, jak se s Heili neustále hádá.“ Ne, ani trochu se mu to nelíbilo. Podle něj, by si měl vážit toho, že jsou spolu, ale to smrtelníci nikdy nepoznají, dokud o to nepřijdou. O tu možnost být s někým koho milují.

„Jo, oni si totiž neuvědomují, že práce a movitost není vše. Stejně z toho světa odejdou s holým zadkem. Ale i my byli takoví. Bráško, neměl by ses s tím už trápit. Jsi tu, ona tam,“ pohladila ho po zádech. „Jen sám sebe trápíš.“ Delone se na ni jen podíval a kývnul. On to přeci věděl, ale ta touha po rodině a bytí byla prostě silnější.

****

Na večer se opět, jako každou noc, procházel po nebeských pastvinách. Bylo to tu nádherné. Jakmile se dotkl svou bosou nohou zeleně, na zlomek vteřiny se rozzářila třpytivými odlesky, takže se za ním táhla světelná cestička, jež se ztratila vniveč. Nad ním se rozléhala temnota s miliónem hvězd. Bylo to tu nádherné. Člověk by tenhle ráj pza nic nevyměnil, ale on jo. On chtěl být se svou rodinou.

„Krása, že ano?“ vylekal ho hlas obtloustlého starce s pleškou a s mohutným břichem. Na sobě měl harémové bílé kalhoty a pupek mu přetékal přes ně. „Už tu na tebe čekám, Davide,“ promluvil zas k němu. David se rozhlédl kolem sebe. Už tu bloudí několik let a jakživ tu nikoho nepotkal.

„Kdo jste, pane?“ zeptal se.

„Není důležité, kdo jsem jí, ale kdo jsi ty. No, když vlastně není vůbec důležité, kdo jsme, nýbrž co chceme,“ posadil se do tureckého sedu. Ukázal rukou před sebe, čímž pobídl Deloneho, aby se k němu přidal. Ten ho poslechl. I když jeho detektivské já mu bilo na poplach. „Takže, stýská se ti.“

„Jako každému, kdo na zemi něco nechal.“

„To je sice pravda, ale tvůj stesk mě přivolal.“ Delone stáhnul obočí. Ten stařec je buď blázen, nebo… ne, je blázen. Jiné východisko toto nemá. „Ne, nejsem blázen,“ četl mu myšlenky. „Řekni, co bys chtěl,“ v jeho hlase slyšel naléhavost, jako by vyloženě prahl po tom, aby David vyslovil své přání na hlas.

„Proč bych měl. Neznám vás,“ už chtěl vstát, ale stařec ho svými slovy zastavil.

„Ale já tebe, Delone. Detektiv plný vzteku. Muž, hledající vraha své sestry, a muž, který nelezl lásku svého života. Muž, jehož život skončil, jakmile se zamiloval. Chceš být se svou rodinou. Stačí k tomu jen málo.“ Delone se zas posadil.

„Nic nejde jen tak, ale dejme tomu, že bych vám věřil a vážně by byla možnost, jak se vrátit k mém rodině, vím, že to prostě nebude zadarmo.“ Stařec se zasmál.

„A co dar?“

„Tohle je moc velký dar.“

„Heili má problémy, Delone. Zach ji chce opustit, až to udělá, bude potřebovat někoho, kdo jí pomůže. Malá Hope, stále vidí duchy a má z nich hrozný strach, i když všem říká, že ne a David si připadá méněcenný, protože nemá otce, který by se mu věnoval. Zacha jako otce nebere a moc si spolu nerozumí,“ začal mluvit o jeho rodině, aby ho nalákal k tomu, co chtěl. „A to ještě není vše. Heili se brzo ocitne ve vážném ohrožení života.“

„Lžeš!“ vyjel po něm. Pohltil ho strach o rodinu. To, co stařec povídal, se mu nelíbilo.

„Nelžu. Stačí, abys řekl jen své přání a budeš mít to, co chceš. Budeš moc ochraňovat svou rodinu.“ Delone se kousl do rtu a rozhlédnul se kolem sebe. Věděl, že tohle není správné, že v tom určitě bude nějaký háček. Nebe bylo nebe, nikdo odsud neodchází. Sem se lidé těší. Ale to, co stařec vykládal, ho nutilo přemýšlet o tom, jestli by bylo vážné možné, aby jeho přání bylo vyslyšeno.

„Něco ti ukážu. Takovou malou budoucnost,“ mávl rukou a nad jeho hlavou se objevil obraz Heili. Vyděšené Heili, jak pláče a prosí o život svých dětí.

„Dost!“ Delone se postavil na nohy. „Chci být zase živý!“ musel, prostě musel zachránit své milované.

„Staniš se,“ stařec s vítězným úsměvem luskl prsty a Delone se propadl do tmavé jámy. Padal a křičel. Vítr mu nabourával do vlasů. Všude kolem něho byla temnota a on už padal moc dlouho. Dokonce i křičet přestal a přál si, aby už dopadl. Najednou se objevilo světlo na konci tunelu. Zastínil si před ním oči a napnul svaly v očekávaném nárazu. Ozval se pískot gum a hluk ulice. Delone dopad na něco plechového a pak se skutálel na zem. Vše ho bolelo. Počkat! Cítí! Bolí ho to! Začal se smát, ale pak se chytil za paži a zkroutil obličej bolestí.

„Sakra, to je bolest,“ zas se zasmál.

„Do prkýnka, cos tam dělal, chlape? Jste v pořádku?“ Nad ním se objevil obličej, ale stínilo ho slunce. Jediné, co viděl, byly dlouhé blond vlasy.

„Jo, jsem živej, to je paráda!“ smál se, až mu bylo do breku.

„No, asi jste se pořádně praštil do hlavy. Odvezu vás do nemocnice,“ pomohla mu vstát.

„Pomalu na tu ruku, jo,“ otočil se k ženě. Teď když ji viděl do obličeje, rozšířil své rty ještě víc. „Heili, lásko!“ náhle ji políbil. Heili se šokem nemohla ani hnout. Pak se od něj ale odtrhla a vrazila mu facku.

„Ty drzoune jeden!“ Delone se držel za tvář a nechápavě na ni koukal. Copak ho nepoznává. Už otevíral pusu, že něco řekne, ale asi se vážně praštil do hlavy, protože se mu zatmělo před očima a on omdlel.

„Sakra, a teď už jsem ho asi vážně zabila,“ lámala se pod jeho vahou.