Tropická bouře 3 - šance pro Deloneho✔️

8.

Arza málem omdlel z toho, co mu ten rozzářený klučina povídal. Mohl se radostí z bláznit, zatím co Delone cítil, jako by v něm malý kousek umřel. Chytil se prudce za srdce, když ho v něm píchlo a opřel se o futra.

„Ježiši, co je ti?“ Heili se ho snažila zachytit, ale sama ho neunesla. „Zachu! Zachu!“ volala na něj. „Jestli mi tu umřeš, tak tě zabiju!“ vyhrozila mi.

„Co je mu?“ převzal od Heili na smrt vybledlého muže.

„Já nevím, najednou se mi skácel k zemi,“ šla rychle za Zachem, který nesl Arzu do obýváku. Celá vystrašená se podívala na to, jak ho Zach pokládá a přikládá dva prsty k jeho tepu. „Jak to vypadá?“

„Žiju,“ ozval se Arza a usmál se. To, že se o něj Heili bojí, ho potěšilo, ale co ho znepokojovalo, byla ta odporná bolest.

„Ty jeden..., udělal jsi to schválně!“ vyletěla a šla k němu, že mu jednu natáhne.

„Ne, neudělal, jen mě nějak podivně píchlo u srdce. Nevím, co to bylo ani proč to bylo, ale nějak to přešlo. Jdeme do práce?“

„Proč pro ni jezdíte, ona má svoje auto?“ zamračil se Zach. Tenhle chlap mu nevoněl. Až moc mu leze za Heili.

„Protože si nepamatuju cestu do práce,“ hned mu odpověděl, ale nepodíval se na něj.

„A sem jo?“

„Jo.“

„Nechci, abyste sem jezdil.“

„A já chci světový mír, taky se mi mé přání nesplní,“ bez jediného pohledu na Zacha opatrně vstal a šel k Heili. Jen ona ho zajímala. Nikdo jiný.

„Jdeme do práce?“ natáhl k Heili ruku.

„Měl by ses šetřit,“ zatlačila mu svou drbnou dlaní na hrudník, aby mu zabránila v dalším kroku.

„Ale já nechci,“ mrkl na ni. Normálně s ní laškoval, jako by tam Zach ani nebyl. Heili se pod jeho pohledem totálně červenala. Lhala by, kdyby řekla, že jí to vadí. Právě že naopak. Lichotilo jí to. Trapné to bylo hlavně kvůli Zachovi, který už svíral ruce v pěst.

„Dobře, jdeme do práce,“ kývla nakonec. Přešla k Zachovi a políbila ho, jako už dlouho ne. Jednak, aby věděl, že je jeho a pak aby to došlo i Arzovi a přestal s ní flirtovat. Tomu opět škublo u srdce. Jen už ne tak silně. Stáhl bolestí obličej a trhaně se nadechl. Nejen, že musí koukat, jak si ty dva vyměňují sliny, ale ještě z toho dostane infarkt.

****

„Zajedeme vyslechnout Bryaniny rodiče a pak si skočíme na jídlo. Mám šílený hlad. Což ty budeš mít asi taky, když jsi…,“ nedokázal to vyslovit. „No to,“ ukázal na její břicho.

„To je blbost. Nejsem těhotná,“ zasmála se. Arza si oddechl. „Ale budu. Plánuje se Zachem miminko,“ neříkala to dvakrát nadšeně. Arza začal hlasitě vydechovat vztek.

„Co je? Je ti zase zle?“ hned k němu stočila zrak. Vážně dneska nevypadal dobře.

„Ne, jen mám hlad. Stavíme se na jídle a pak pojedeme na výslech,“ odbočil k blízkému McDolandu.

„Jasně, nenajedený chlap je horší jak těhotná ženská,“ zasmála se, ale jemu do smíchu nebylo. Heili si plánovala budoucnost vedle jiného chlapa. To nesmí dopustit. Nevrátil se proto, aby koukal na to, jak jí roste břicho. Vrátil se, aby si ji vzal zpět. To jemu celou dobu patřila. Zach byl jen přechodnou stanicí, aspoň on to tak bral.

****

V jídle se jen nimral. Sledoval Heili, jak si namáčí hranolku do tatarky a strká si ji do pusy. Tolik by ji chtěl políbit. Ta touha byla den ode dne silnější. Štvalo ho, že se jí nemůže ani dotknout, přitom moc dobře věděl, že by jí to otevřelo oči. Že by ho poznala.

„Dneska jsi nějaký divný,“ pronesla do ticha.

„Jo? A jak?“ nějak neměl náladu se s ní bavit. Byl na ni naštvaný kvůli tomu miminu.

„Něco jsem snad provedla?“ Už chtěl říct, že jo, že si chce udělat dítě s jiným, ale včas se zarazil.

„Ne.“

„Tak jo. Buď mi řekneš, co se s tebou děje, nebo odcházím,“ odsunula od sebe jídlo, založila si ruce na hrudi čekala, co z něho vyleze. Arza jen zvedl posměšně koutky. Jo, tohle byla jeho holka.

„Když ti to řeknu, budu tě muset zabít,“ pošeptal ve srandě a naklonil se k ní.

„Nebojím se tě. Už jsem čelila horším věcem, než je nový šéf,“ také pošeptala.

„Jakým?“

„Když ti to řeknu, budu tě muset zabít,“ stále šeptali. Dívali si vzájemně do očí a přibližovali se k sobě další novou větou. Arzovo srdce zběsile tlouklo. Rty ho brněly, jak moc ji chtěl políbit, ruce svrběly, jak moc šílely po tom, aby se dotýkaly jejího těla a on… On byl absolutně mimo.

„Umřel bych pro tebe znovu,“ nechal se trochu unést.

„Co?“ stáhla obočí a podezřívavě se na něj podívala. Hned jí v hlavě vyskočil Delone a její otec. Tihle dva pro ni umřeli, ale ona tušila, nebo jí něco napovídalo, že s tímhle její otec nic společného. „Proč… proč… proč jsi to řekl,“ celá za chvěla, když si vzpomněla, jak jí milenec umřel. „Tohle se neříká. Takové věci se neříkají!“ celá rudá, od zadržovaného pláče, vstala, praštila do stolu a utekla ven. Tam se opřela o kolena a vydýchávala ze sebe tu smršť emocí.

„Heili,“ chytil ji za rameno.

„Ne,“ škubla sebou. „Mlč. Už nic neříkej!“ ukázala na něj vztyčený prst. Zuřila, chtěla ho praštit, zmlátit, kopnout, ale nic z toho neudělala, protože jí v tom něco něco zabránilo. Podívala se za Arzu. Viděla průhlednou postavu. Nebo spíš jen její obrys.

„Co je, co vidíš?“ Arza se marně snažil nalézt důvod jejího mlčení. Jen se ho pustila a šla za tou věcí. Jako by jí volala a chtěla něco ukázat. „Kam jdeš?“ pronásledoval ji. Nic mu neřekla, jen pospíchala za onou věcí. A tak ji v tichosti sledoval.

****

Už šli několik minut a stále bylo ticho. Až nakonec došli na pláž. Stáli pod molem, kde se duch zastavil. Ukázal na odpadní stoku a nakonec se rozplynul.

„Stoka, něco v ní bude,“ už tam chtěla vézt, když ji Arza chytil za ruku, v tom momentě se napnula a stiskla oči.

Ocitla se v domku na pláži. Moc dobře to tu poznávala. Zrovna byla na terase, když zapadalo slunce. Usmála se a koukala na to. Za ní se ozvalo tiché zasyčení. Otočila se a spatřila Arzu. Nějak tomu nemohla uvěřit. Jasně, pronajala mu ten byt, ale jak je možné, že i on dělá tohle, když to dělal David. Co spolu ti dva mají společného? Ptala se sama sebe. Arza se postavil vedle ní a koukal na moře. Jeho lehký úsměv v ní vyvolal vlnu tepla. Jako by cítila Davidovu přítomnost. Nakonec se vrátil do domku a lehnul si do postele. Jenže Heili viděla něco, co on ne. V rohu ze stínu vyšla temná postava. Netušila, zda ji vidí, ale podle všeho ne. Byl to jen plující stín s nádechem sýry a zdechliny. Ten puch byl nesnesitelný. Zakryla si nos a čekala, co bude. Ten stín se začal vznášet na Arzovo postelí, natahoval k němu ruce, z kterých se tvořily dlouhé větve. Chtěla vykřiknout, ale její hlasivky nějak byly mimo provoz. Jedna z těch větví se mu dostala do nosu. Arza se lehce prohnul. Větev bloudila dál do jeho těla. Když se dostala do jeho hlavy, z temnoty začaly šlehat blesky. Skoro to vypadalo, jako mrak v bouři. V tropické bouři. Arza sebou začal třást, posadil se, když ho k tomu ona věc donutila. Otevřel oči, které byly úplně celé černé. Heili se chytila za ústa. Tělem jí projel strach jako ještě nikdy předtím. Skoro si myslela, že přesně tohle temnota chce. Že se tím živí. V tom se k ní Arza prudce otočil a nelidským hlasem řekl: „Brzy se shledáme.“

V tom se Heili probrala. Tiskla své tělo na to Arzovo a on ji silně objímal. Byl vyděšený skoro stejně jako ona. Něco na ni mluvil, ale jeho hlas byl strašně daleko. Pomalu se však přibližoval a ta slova byla hlasitější a hlasitější.

„Málem jsem se strachy počůral. Co jsi viděla? Co se stalo? No tak mluv!“ zatřásl s ní, když jen mlčela a koukala na něj.

„Kdo sakra jsi?“