Tropická bouře 3 - šance pro Deloneho✔️

5.

Heili se probrala během několika minut. Sama byla zmatená z toho, co se stalo a Zach byl strachy bez sebe. Vinu za to dával Arzovi a proto ho vhodil. Ten by mu nejradši jednu natáhl. Jak si muže dovolit ho vyhazovat od jeho ženy? Jenže nezmohl vůbec nic. Nesměl se prozradit. A tak proti své vůli odešel. Uvnitř něho však vládl hněv samotných Bohů.

Vůbec netušil, kam má jít. Ani to auto, kterým přijel nebylo jeho. Potřeboval o sobě něco zjistit. A tak se vrátil na stanici a projel si sám sebe. Je mu třicet sedm let.

„Bože, mám čtyřicítku za pár,“ promnul si oči. „Tak co dál. Dione Arza. Pochází z města Hilo, kde bydlel celý život. Je sirotek. Ha, tady, ale počkat, no to je teda sranda,“ konečně našel svou adresu. Na tváři se mu vytvořil úsměv a pak se začal smát nahlas. Následně se vydal k autu, které mu kapitán Bob daroval jako služební.

Jeho smích byl oprávněný, protože jeho nové bydliště, bylo vlastně to stejné. Dům na pláži. Jeho dům na pláži! Tolik mu tohle chybělo. Vystoupal několik schodů a zastavil se na terase. Opřel se o své milované zábradlí a podíval se na moře. Slunce už se ho skoro dotýkalo a on čekal na svou chvilku.

„Pš,“ zasyčel, když se slunce dotklo třpytivé hladiny narudlé od západu slunce. „Výtej doma, Davide,“ přivítal sám sebe.

„Koukám, že máš radost.“

„No do pr…,“ vylekal ho stařec, který mu daroval život.

„Ale tfuj,“ plivl stařec. „Takhle mě zdravíš?“ posadil se na lavičku na terase.

„Vylekal jste mě,“ sedl si naproti němu.

„Takže džin, jo?“ opřel si lokty o kolena a spojil prsty. „Proč jste mi to neřekl?“

„A změnilo by to tvoje rozhodnutí,“ vpil do něj svůj vrásčitý pohled. „To jsem si myslel,“ zadíval se na pláž, když Delone neodpovídal.

„Neřekl jsem ti to, protože tvé vnitřní přání bylo natolik hlasité, že jsi to nepotřeboval vědět,“ odpověděl nakonec na jeho otázku.

„Ale říct mi o tom, že budu v jiném těle a budu mít jisté podmínky, jste mohl. Jak mám sakra zařídit, aby mě moje žena milovala. Je šťastná s někým jiným?“ rozčílil se, když si vzpomněl, jak ho sprostě vyhodil. Přitom on by byl Heili větší oporou a vyslovila jeho jméno. Proč vyslovila jeho jméno? Co viděla?

„To není tak úplně pravda a sám to moc dobře víš,“ na moment se na něj podíval. Delone kývnul na znamení souhlasu.

„Co jsem zač?“ Džin se začal smát, až hlavu zakláněl.

„Na to si musíš přijít sám. Já ti dal příležitost. Na tobě je, jak s ní naložíš. Zatím nashle,“ ta slova už se rozplynula v dým, stejně jako on.

„Tak vám teda děkuji,“ rozhlédl se kolem sebe. „Je na čase vrátit se domů,“ vstal a šel ke dveřím. Klíč našel tam, kde ho nechal. V okapu. Natáhnul se pro něj a odemkl. Hned ho praštil těžký vzduch a smrad. Ovál si před nosem. „Tohle chce vyvětrat,“ otevřel všechna okna a prohlédl si svůj starý domov. Padla na něj nostalgie. Tady žil takovou dobu. Posadil se do své postele a vzpomněl si, jak tady naposledy spal s Heili. Byla to jeho poslední noc v životě. Nikdy nezapomene na její vůni, hebkou pokožku. Na to, jak se bránila smíchu, když ji hladil po zádech. Byla snad jediná žena, co znal, která nesnášela hlazení. Když přestal vzpomínat, šepl si připravit postel. Nejprve zkontroloval, zda vše zůstalo na svém místě a bylo to tak. Heili nic nezměnila. Dokonce nevyhodila ani jeho oblečení. Bylo sice v krabicích v šatníku, ale co. Aspoň má, co na sebe. Našel i nějaké povlečení. Bylo čisté a nádherně vonělo. To bylo tím, že Heili dávala mezi prádlo mýdlo, jehož vůně se pak držela ve věcech.

Pohodlně si lehl do svojí staronové postele a vydechl. Ať už tohle vše bylo nostalgicky krásné, nelíbilo se mu to. Byl sám. Chyběla mu Heili a děti. Bože, děti! Hned zítra je musí vidět.

****

Trvalo mu dlouho, než únavou usnul a stejně to bylo za trest. Bylo mu neskutečné horko, pořád ho všechno lechtalo. Už toho měl plné zuby. Celý zpocený ze sebe strhl deku. To však nevěděl, co ho čeká za překvapení. Lezlo po něm snad milión velkých švábu. Byly jako vlna. Přemísťovali se v hejnech a šplhaly nahoru.

„Do prdele,“ vyletěl z postele a začal je ze sebe shazovat. Popadla ho panika a neskutečný odpor. Lezli stále výš a výš. Už je měl u krku a na bradě. Dostali se až na obličej. Nechtěně otevřel pusu a oni mu tam vlezli. Pod kůži se mu vytvořily hrbolky, které kopírovaly jejich pohyb. Delone začal v panice křičet. Klekl si na kolena a chtěl je ze sebe vyškrábat. Naštěstí to byl pouhý sen. Probudil se skoro bez dechu. V bytě bylo tak chladno, že mu šla pára od pusy. Tohle bylo zvláštní. Něco bylo špatně. Chtěl odhrnout deku, ale bál se, že se odehraje to, co v jeho snu. Jen ji držel v pěsti a pomalu ji zvedal. Nic tam nebylo. Hlasitě si oddechl a šel zkontrolovat klimatizaci. Zastavil se v půli kroku, protože na zemi něco viděl. Pokrčil se k tomu, aby zjistil, co to je. Šokem skončil na zadku, když poznal svého známého ze snu.

****

Celou noc nespal, stále přemítal a o tom, co jeho sen znamenal. Byla to skutečnost? Co se to děje? Jakto, že ho Heili poznala? Co to jimi proběhlo, když se jeden druhého dotkl? Kdo je vlastně chlap, jehož tělo vlastní? Tolik otázek. Potřeboval odpovědi. Měl zvláštní pocit, že to, co se děje, je teprve začátek a nebude to nic dobrého. Nechce zas bojovat o holý život. Chtěl jediné... Získat zpět rodinu, ne se zas prát s démony nebo s duchy. Ale pokud by měl zemřít aby zachránil Heili nebo dětem život, učiní tak bez výčitky.