Tropická bouře 3 - šance pro Deloneho✔️

21.

„Takže?“ Arza seděl naproti Heili a propletl si prsty. Díval se na ni svým uhrančivým pohledem a čekal na to, co z ní vyleze. Poté, co řekla, že má plán, se vážně bál toho, co zas vymyslela.

„Potřebuju vyřešit Zacha. Nemůžu ho podvádět. To si on prostě nezaslouží. Pak jsou tu ještě věci pracovní. Jsi můj šéf…,“

„A jako takový, si můžu dělat co chci a já chci být s tebou. Znám tě jen chvilku, ale jako bys byla v mém životě už delší dobu. Mám pocit, že jsme nějak duševně propojení,“ nechápal sám, co ten pocit je, ale věděl, že ke svému životu prostě Heili potřebuje.

„No, aspoň tuhle věc bysme měli vyřešenou,“ usmála se.

„Kdy se vrací Zach?“

„Zítra.“

„Nerozmyslíš si to?“

„Ne,“ skoro okamžitě odpověděla.

„To jsem rád,“ kývnul hlavou. Popravdě se tohohle strašně bál. Byl si jist Heilinymi city, ale náhoda je blbec.

„Jsem rozhodnutá. Vlastně si uvědomuju, že jsem Zacha nikdy nemilovala tak, jak by si zasloužil. Mám ho ráda, ale pravda je taková, že to prostě nemůžu dál hrát. Nechci mu tím ubližovat. Taková já nejsem. Já nejsem jako jeho fotografie, které upraví a ony mu v takovém vztahu vydrží. Jsem to já a já vždycky patřila jen tobě,“ nechala se unést svými pocity a řekla něco, co neměla.

„Jak vždycky?“ zarazil se. Z toho, co mu právě řekl, četl mezi řádky, že si ho vážně plete s Delonem.

„Nemyslela jsem to špatně. Po Davidovo smrti jsem prostě necítila tu pravou lásku, jako teď cítím s tebou. Zach je fajn. Je hodný a milý, ale necítím k němu tolik, kolik bych měla. Takže tě prosím, abys vydržel, než to s ním vyřeším. Já nevím, jak to zvládnu, ale přísahám, že zvládnu,“ ujistila ho. Mile se usmála a šla k němu. Pohladila ho po tváři a políbila na sladké rty. Nebyly jako Davidovy, ale ten polibek byl stejný. Jiné rty, stejný polibek. Ačkoliv si Arza nepamatoval, že má v sobě Deloneho, neovlivnilo to city a to, jak se choval vůči Heili. Prostě to byl Delone, jen v jiném tělu. Stačil jediný pohled na Heili a on věděl, že to je ženská, s kterou chce být až do konce života.

Na večer se Heili vydala do domu na pláži. Arzu vzala s sebou, aby měl kde spát. Nemohla ho nechat u sebe, když ráno přijede Zach. A tak se jen vyměnili. Děti s holkami už seděly v autě a Heili se loučila s Arzou. Bylo jí hloupé dát mu pusu na rozloučenou, ale ještě hloupější by bylo, kdyby mu ji nedala. A tak ho dlouze políbila a popřála mu dobrou noc. Pak nastoupila do auta. Děti už spaly, nejspíš byly unavené a holky chtěly vědět podrobnosti.

„Je to on?“ An.

„Co se stalo?“ Paullina.

„Všechno a nic,“ odpověděla Heili, „je toho hodně a já ani nevím, jestli to můžu říct. Ale je to dobrý. Hodně dobrý,“ opakovala stále dokola a na tváři měla úsměv jako klaun z hororu To.

„Hm, tak to jsme se dozvěděly,“ Paulina vypadala naštvaně.

„Neboj, jednou ti to řeknu,“ usmívala se dál. Paulina se jen podívala na An a pokrčila rameny.

Dojely domů, Heili vzala do náruče Hope a An zas Davida. Jako máma v tom prý měla větší zkušenosti než Paulina, která ještě matkou nebyla.

Uložily děti a posadily se do kuchyně. Jen seděly a mlčely. Přitom obě dvě upíraly zrak na Heili.

„Byla to pravda nebo ne?“ nevydržela to nakonec An a zeptala se.