Tropická bouře 3 - šance pro Deloneho✔️

12.

„Ty idiote, cos jí to udělal, málem jsem ji zabil,“ nadával si Arza a díval se na totálně bledou Heili. Na to, jak se třese a na místo na krku, které jí začíná rudnout. Tohle se mu nelíbilo. Přidal plyn a jel co nejrychleji do nemocnice. „Vydrž prosím, bude to dobrý,“ chytil ji za ruku. Byla úplně ledová. Chlad ji pomaličku procházel do celého těla.

„Je mi taková zima,“ drkotala zuby. Arza pustil topení na maximum a nastavil na ni větraci.

„Už tam budeme?“

„Jo, budeme,“ lhal. Čekala je ještě dlouhá cesta. Cesta, po které se neustále otáčel na Heili, aby si byl jistý, že je v pořádku. Jenže se dostatečně nevěnoval řízení. Když vrátil pohled na vozovku, uviděl před sebou dvě oslepující světla. Prudce strhl volant na stranu dupnul na brzdy. Byla to taková rychlost, že jediné, co stihnul, bylo chytit Heili za ruku a pak nevěděl, jestli je nahoře nebo dole. Auto se několikrát otočilo kolem své osy, než zůstalo stát na střeše. Visel hlavou dolů díky pásům. V uších mu hučelo a hlava neskutečně bolela. Po čele mu tekl potůček krve. „Heili,“ velmi slabým hlasem k ní promluvil. Neodpověděla. Otočil k ní hlavu a viděl, že je v bezvědomí. Hlavu měla opřenou o vyfouknutý bílý povlak, co jí zachránil život. „Heili, prober se,“ zrak se mu zamlžil a on cítil, jak mu teče krev do hlavy. Musel se z toho dostat. Musel ji zachránit. Musel…, ale nemohl. I on byl natolik zraněný, že jeho tělo upadlo do spánku.

****

„Delone, no ták prober se,“ zaslechl hlas své sestry. Otevřel oči a viděl něco, co ho vyděsilo.

„Sakra, já jsem umřel!“ zhrozil se, když viděl nadýchané nebeské obláčky. „Diano, já jsem fakt umřel?“

„To je otázka toho, jak moc se chceš nechat zabít?“

„Jo, dík za odpověď.“

„Neboj, žiješ, jen jsi teď chvilku mimo své tělo, ale řekni mi, jestli jsi no…,“ zasekla se v hlase, protože za Delonem viděla něco, co jí vyděsilo. „Ne, ještě není její čas.“

„Koho?“ ohlédl se za sebe a málem odpadl, když se k nim blížila Heili. Kolem ní se vznášelo nebeské světlo a vlasy jí vlály ve větru. Koukal na ni a nebyl schopný slova. Došla až k nim a na oba se podívala. Nakonec skončila pohledem na Delonovi. Bylo to jako sen ho zase vidět.

„Co tady dělám?“ rozhlédla se kolem sebe. „Jsem v nebi?“

„Neměla bys tu být,“ pronesl tiše Delone a postavil se. Jemně se jí dotkl tváře a usmál se. Na nic nečekal a sklonil se k polibku. Konečně mu ho opětovala. Konečně cítil sílu jejích rtů. Bože, kdyby tohle nikdy nechtělo skončit. Jenže skončilo, protože do Deloneho jako by uhodil blesk. Odtáhnul se od Heili a podíval se na své ruce.

„Davide?“ zavolala.

„Heili,“ dál se díval na své dlaně, jak pomalu mizí. Pak se podíval na ni a otevřel pusu, ale v tu chvíli se rozplynul celý.

Zhluboka se nadechl a posadil se do sedu. Rozhlédl se kolem sebe. Byl v nemocnici, připoutaný k několika kabelům.

„Pane, Arzo, neměl byste se hýbat,“ napomenula ho sestřička, které si ani nevšiml.

„Kde je Heili?“ nevnímal její napomenutí.

„Nevím, kdo to je.“

„Ta žena, co byla se mnou v tom havarovaném autě,“ řekl v rychlosti.

„Jo ta… Tak ta je o dva pokoje dál,“ jen to dořekla, vytrhal si hadičky a šel za ní.

„Pane, ale to nemůžete. Počkejte!“ volala na něj. Běžela za ním, ale nic mu nemohlo zabránit dostat se za Heili. Musí zjistit, jestli je v pořádku. Otevřel dveře. Nepočítal s tím, že u ní bude někdo jinej. Někdo, kdo ho předběhl. Zach.

„Vypadni!“ hned se k němu vydal, ale Arza ho měl na háku. Zajímala ho jen Heili. Šel k ní blíž, aby zjistil jestli žije. Ale Zach ho zatavil jako živá zeď. „Něco jsem ti řekl,“ zatlačil mu na hrudník.

„Dej ze mě ty pracky pryč,“ nejprve se podíval na jeho ruku a pak na něj. „Hned,“ zaskřípal zuby.

„Kluci, mohli byste si to nechat na jindy, jsme v nemocnici a já se před chvilkou probrala. Na tohle vážně nemám náladu,“ promluvila Heili.

„Jsi v pořádku?“ Chtěl jít za ní, ale Zach ho stále držel. Se vší nenávistí se na něj podíval.

„To není tvoje starost. Kdyby nebylo tebe, nemusel bych se sem o půl noci vláčet i s dětmi. Málem jsi ji zabil. Víš o tom?“ strčil do něj. Arza už se nadechoval, ale nějak na tohle neměl co říct. Zach měl pravdu. Málem ji zabil. Jen se kouknul na Heili. Ta na to také neměla co říct. Netušil, jestli proto, že měl Zach pravdu, nebo jen proto, že byla unavená.

„Já… já se omlouvám,“ vykoktal ze sebe a začal couvat. Celou dobu se díval na Heili, ale ona ho skoro vůbec nevnímala. Odešel z pokoje jako hromádka neštěstí. Co to udělal? Opřel se o zeď a sklouzl se po ní dolů. Pokrčil nohy a opřel si o ně lokty. Prsty si zajel do vlasů a zpytoval svědomí. Tolik se zaměřil na to, aby dostal Heili zpět, že si neuvědomil, jak moc ji tím ubližuje. Že jí vlastně vůbec nedává na vybranou a nenechá ji dýchat. Kašle na to. Nemůže jí pořád tak ubližovat. Dobře. Dneska už to zašlo moc daleko. Ať už to znamená cokoliv, nechá ji být. Bude jí nablízku alespoň po tu dobu, co bude moct.