Tropická bouře 3 - šance pro Deloneho✔️

6.

Ráno prohledal celý byt, ale po švábech  nenašel ani památku. Ale napříč tomu mu to nedalo. Prostě se najednou cítil úplně stejně, jako když byl s Heili a ona měla ty své stavy paranormálna. V tu dobu jí ještě nevěřil. Teď už ví, jaká to byla chyba. Jen nechápe, proč ty stavy prožívá znovu a bez její přítomnosti. To, co totiž zažil v noci, nebyl jen tak obyčejný strach. Šlo o něco víc, jako by nebyl sám.

A proto se rozhodl, že si hned z rána promluví s Heili. Věděl moc dobře, že povede děti do školy. Popravdě… tohle shledání pro něho bylo tak děsivé, že se mu svíral žaludek stresem. Bude poprvé v tváří v tvář svým dětem. Může být něco víc úžasnějšího a zároveň strašidelného. Opíral se o vůz, v ruce držel kelímek s kávou a vyhlížel je. A bylo to tu! Z dálky viděl ty zlaté vlasy. Dvě malé dětičky, kteří se drží své maminky a jdou spokojeně do školy. Na zádech mají bágly a něčemu se hlasitě smějí. Srdce se mu doslova zastavilo a pak se dalo rychle a bolestivě do pohybu. Dokonce se za něho chytil. V očích ho pálily slzy a celé tělo mu zalilo příjemné teplo.

„Arzo, co tu děláš?“ zastavila se před ním. Jenže on oněměl. Jen se díval na své děti a litoval toho, že je nemůže obejmout, že jim nemůže říct, jak moc je miluje a jak moc ho mrzí, že je opustil. „Arzo, děje se něco?“ zdál se jí divný. Už jen to, jak koukal na její děti. Dokonce je stáhl kousek za sebe.

„J-jo,“ hlas mu v půlce slova vynechal.

„No, a co tu děláte?“

„Já, no… potřebuju s tebou něco vyřešit,“ navázal oční kontakt se svou dcerou. Bože, takhle zblízka byla ještě nádhernější, než když ji pozoroval z tam shora. Její vlásky se točily do malých prstýnků a modré oči jen zářily. Pak se podíval na Davida. Ten chlapec byl celý on. Malé oči, skoro bez obloučků a oválný obličej. Vypadal plaše.

„To by nepočkalo do práce?“ vážně se jí nelíbilo, jak kouká na děti. Byl snad pedofil? Pomyslela si.

„Věřte, že ne.“

„Dobře, děti, běžte do školy,“ poklekla k ním. Políbila je a pak se dívala, jak odcházejí. „Sakra,“ vytáhla z kapsy pletený náramek. „Hope!“ zavolala na ni. A v tu chvíli jí vyzváněl mobil.

„Zvedni si to. Já jí to odnesu,“ vtrhl jí náramek z ruky.

„Ale,“ námitky byly zbytečné. Delone už byl na cestě ke své dceři. Zastavil se naproti té malé osůbce a díval se jí do očí.

„Dáš mi to. Mám to pro svou nejlepší kamarádku,“ natáhla k němu ruku.

„Jo, promiň,“ cítil něco podivného. Brněl, jako mobilní telefon. Ty vibrace jím projely až ke konečkům prstů.

„Díky, tati,“ usmála se na něj.

„Není…,“ zarazil se. „Cože jsi…,“ vážně mu řekla tati, ale jak jen ho mohla poznat. Zíral na ni, jako by byla duch.

„To je v pořádku, bude to naše tajemství,“ láskyplně ho objala. A přitom jednom nepatrném objetí, se v něm všechno sevřelo. V krku měl knedlík veliký tak moc, že se skoro nemohl nadechnout. Několikrát za sebou polknul a pak pomalu omotal ruce kolem toho malého tělíčka. Položil si na její rameno bradu a začal plakat. Poprvé objímal své dítě. Bylo mu fuk, že ho poznala. Právě objímal svou dceru! Co na světě může být lepšího. „Tak jo, budu muset jí, než bude zvonit, ale uvidíme se ještě, že jo?“ Byla tak vyrovnaná. Jen se smála a hladila ho po tváři.

„Ano,“ usmál se. „Uvidíme, zlato.“ Koukal se, jak mu odchází do školy.

„Je všechno v pořádku?“ vyrušila ho Heili. David si rychle setřel slzy a snažil se uklidnit.

„Jo, jen se mi rozvázala tkanička,“ zalhal.

„Dobře, volal kapitán. Prý máme nový případ a chce vás s ním obeznámit.“

„Tak se jde pracovat.“

****

Po cestě si ještě koupili kávu a i s ní vešli do vládní budovy. V zasedací místnosti, už byl celý tým a Bob je seznamoval s případem.

Potichu se k nim přidali. Posadili se až úplně dozadu a poslouchali.

„Podle rodičů měla tří měsíční vztah s nějakým Koltnem Fallsem. Podle nich, to byl podivný chlapec.“

„Na to bych nesázel. Každý rodič si myslí, že přítel její dcery je podivný,“ skočil mu do toho Arza.

„Já být vámi, neozývám se. Přišel jste pozdě. Tady jsou podklady k případu. Heili, pokud chceš, můžeš se na to taky podívat, ale tady si myslím, budou tvoje schopnosti zbytečně plýtvány,“ poslal všem podklady. Když se dostaly k Heili a Delonovi, otevřeli desky a na obrázku viděli sednáctiletou Bryanu Haidee. Zmizelou před třemi dny. Premiantka, roztleskávačka na střední škole, Blondýna, zelené oči, vysoká stosedmdesát tři centimetrů. Váha – něco kole padesáti a šedesáti kil.

„Mohla bych se taky podívat?“ natáhla se pro složku a jakmile se jí dotkla, projela jí vlna vidění. Zhluboka se nadechla, ale už nevydechla. Ocitla se někde v temnotě. Všude kolem byli lidé v hábitech. V ruce drželi svíčky a na stole ležela bible, ale ne ledajaká. Šlo o Stanskou bibli. Prodrala se hloučkem lidí, kteří stáli okolo oltáře, na němž ležela osoba s kápí přes obličej. Ti lidé něco odříkávali. Byla to jedna, maximálně dvě věty v Latinštině. Osoba naříkala a snažila se dostat z pout.

„Nechte toho, ono jí to bolí. Jste snad slepí?“ rozhlédla se kolem sebe na ty fanatiky. Ani jeden se nehnuli. A tak pomalu natáhla ruku k dívce a ještě pomaleji jí sundala hábit. Jakmile zahlédla její tvář vykřikla a tím se probrala z transu.

„Heili, Heili, jsi v pohodě!“ třásl s ní Arza. Heili se rozhlížela dezorientovaně kolem sebe a hledala ztracený dech. Všichni na ni koukali jako na blázna.

„Pane Bože, je to zpátky,“ kapitán nevěděl, jestli se má radovat, nebo plakat za Heili, která byla bez svého prokletí šťastná.

„Ne, já už nechci,“ kroutila hlavou ze strany na stranu. Nechtěla zas vidět duchy a mít vidiny. Naposledy jí to málem zabilo a před tím jí to vzalo Deloneho. Prudce vstala a odešla ze zasedací místnosti.

„Heili,“ Arza se postavil a chtěl jít za ní, ale Bob ho zastavil.

„Ne, Arzo. Tohle se vás netýká.“ Kdyby jen věděl, jak moc se ho tohle týkalo. Zas byl od své milované odhozen a zas se mu to nelíbilo.