Tropická bouře 3 - šance pro Deloneho✔️

17.

„Musím se přiznat, že jsem z toho celkem zmatený. Po celou dobu jsem si myslel, že ten špatný je Kholten, ale teď to vypadá, že to ona,“ kroutil hlavou Arza, když konečně skončili výslech celé třídy a vrátili se na stanici.

„Jo, taky jsem to tak měla, ale zřejmě je to celé jinak. Vypadá to, že Bryana byla v nějaký sektě, kam chtěla dostat i Kholtna. Možná pořádali nějaký jejich rituál, možná se zvrtl a Bryana to nepřežila. Když to Kholten viděl, tak prostě zazmatkoval. Dostal strach a utekl. Ale jedno mi nejde do hlavy,“ pozastavila se nad daným faktem, že když se rituál prováděl, něco tam bylo.

„O co jde?“ podíval se na hodinky jakožto už poněkolikáté za poslední hodinu.

„Kholten měl asi stejný dar jako já. Něco mi ukázal. A to okamžik Bryaniny smrti. Nebyli tam sami. Něco tam s nimi bylo a já si myslím, že to byl ten ledový démon, co se mě snažil dostat v márnici,“ začala vyprávět, co se dělo, když byl mimo místnost. Teď si uvědomila, že mu to možná měla říct dřív.

„Heili, ale tohle jsi měla říct dřív, nemyslíš?“ vypadalo to, že jí četl myšlenky, ale tak to nebylo. Stačil sebemenší pohled do jejich očí a všimnout si její mimiky a on hned poznal, co se jí honilo hlavou.

„Jo, ale nějak mi to vypadlo. Takže, když to otočíme; Bryana byla ta špatná. Kholtna možná i milovala, ale hlavně ho chtěla využít pro svou sektu. My teď potřebujeme zjistit, kdo do té sekty ještě patřil. Nikdy jsem jim neviděla do obličeje, když jsem měla nějakou vizi. To je na hovno,“ projela si prsty vlasy a hlasitě vydechla. Připadala si strašně bezmocná. Museli ty lidi najít, než se jim něco stane.

„Neboj, najdeme je,“ natáhl k ní ruku a v tu chvíli Heili projelo ledové teplo. Ocitla se uprostřed husté mlhy. Rozhlédla se kolem sebe, ale nic, krom mlhy neviděla. Cítila chlad a něco, co připomínalo plíseň. Objal své tělo a udělala první krok. Něco pod ní křuplo. Zastavila se a sehnula se pro to. Byl to nějaký náramek z umělé kůže, v niž bylo vyryto nějaké znamení. Bylo maličké, takže ho nedokázala identifikovat. Schovala si ho do kapsy a šla dál. Mlha se pomalu rozplývala a ona zaslechla nějaké hlasy. Prošla dírou ve zdi a zjistila, že je zase na místě, kde se provedl nepovedený rituál a kde umřela Bryana, ale teď se tu dělo něco mnohem horšího. Chytila se za pusu, když viděla, jak se na onom oltáři Bryana s někým miluje. Drsně, až násilně. A co bylo nejhorší, bylo to, že ona u toho mrzla. Doslova, se z ní stal živý led. Její kůže byla modrofialová, na vlasech měla mráz, ale vypadalo to, že se jí to líbí. Zvuky, co ze sebe vydávala, zněli jako tiché steny. Udělala krok dozadu, čímž na sebe upozornila. Muž k ní prudce stočil obličej, to ji vyděsilo úplně nejvíc, a zeptal se: „Přidáš se?“ pak rozšířil rty do úsměvu. Heili tomu nemohla uvěřit. To on… byl to celou dobu on!

V tu chvíli se probrala.

„Hej, jsi v pohodě?“ zjišťoval Arza.

„Ne,“ odsunula se ze židlí dozadu a vyděšeně kroutila hlavou.

„Co se stalo? Co jsi viděla?“ postavil se a šel k ní, ale ona ho zastavila zvednutí ruky. Donutila své tělo, aby se zvedlo a začalo couvat ke dveří.

„Ne, nechoď ke mně, nech mě na pokoji a už nikdy se ke mně nepřibližuj,“ chytila za kliku, jenže to bylo vše, co stihla, protože Arza jí dveře nedovolil otevřít.

„Co se děje?“ potřeboval zjistit, co viděla.

„Nech mě odejít!“ začala pomalu a jistě histerčit. „Byls to ty. To tys je zabil. To ty jsi ten démon. Proboha, a já myslela, že jsi…,“ nedořekla větu, protože, když teď řekla nahlas, co viděla, tak se jí začalo blbě dýchat.

Arza pustil dveře a nevěřícně na ni koukal.

„Já?“ ukázal na sebe.

„Viděla jsem tě s ní. Ty a ona v tom sklepě. Šukali jste jako zvířata a ona při tom mrzla a ty… Bože,“ otočila hlavu ke dveřím. Všimla si, že už Arza nedrží kliku, a tak ji rychle uchopila a otevřela. Co možno nejrychleji utekla pryč. Netušila, co vše od něj mohla očekávat. Co byl zač a co po ní chtěl. Mohl ji kdykoliv zabít. Bože,“ uvědomila si, že to monstrum přespalo u ni doma. Tam, kde jsou děti a byl s nimi sám. Mohl jim klidně něco udělat. A ona mu dala povolení. Utíkala, co jí nohy stačily, aby byla co nejrychleji doma. Musí začít balit. Musí vypadnout dřív, než se něco stane.

****

„Holky, děti!“ vlítla do domu jako vítr a začala udýchaně na všechny volat. „Sakra, kde jste!“ běžela do dětských pokojů, ale tam nebyly. Pak do ložnice, také tam nikdo nebyl. Vrátila se do obýváku a zastavila se. Musela se vydýchat. Musela vymyslet, co bude dělat. Musela něco dělat! Jenže co? Děti byly někde pryč.

„Telefon,“ řekla si sama pro sebe. Vytáhla ho z kabely a vytočila Paulinu. Vyzvánělo to poprvé, podruhé a na potřetí se dveře jejího bytu otevřely a tam stál on. Arza.

„Heili, no tak, co je?“ ozvalo se ze sluchátka.

„Já se ti potom ozvu,“ zavěsila s pohledem na Arzu.

„Můžeš mi vysvětlit, co to mělo znamenat? Já jsem nikoho nezabil,“ šel k ní a ona začala couvat. „Sakra! Vážně si myslíš, že to já jsem nějaký démon, co vraždí lidi?“ už ho vážně začala štvát. „Kdyby ano, měl jsem dost možností se tě zbavit, proč jsem to asi neudělal?“

„Já nevím. Jen vím, co jsem viděla. Byls to ty,“ byla si víc než jistá.

„Nebyl. Já jsem tady. Celou dobu jsem tu a…,“ zarazil se. Málem jí řekl pravdu. To, že se jí snaží dostat pro sebe. Že potřebuje, aby se do něj zamilovala. Sakra, už jen deset dní a pořád se nic neděje. Vůbec to nevypadá na to, že by ho Heili milovala. Spíš naopak. A teď se ho ještě bojí. Super.

„A co?“ chtěla, aby dopověděl větu.

„Jsem tady a snažím se ti to vysvětlit.“

„Ale já nevím, čemu věřit. Od té doby, co ses tu objevil, dějí se v mém životě divný věci. Mám kvůli tobě problémy a to nemluvím o tom, že se pořád chováš, jako bys ke mně něco cítil.“

Na to Arza neměl co říct. Jen mlčel a díval se na ni.

„Sakra,“ zaklela. „Cítíš,“ došlo jí. „Zabouchl se do mě démon. Tak to proto jsi mě nezabil?“ sedla si zoufale na gauč. Už jí tak nějak bylo všechno jedno.

„Nejsem žádnej démon,“ hodil naštvaně hlavou. „Copak tě nenapadlo, že si ten Ledovec s tebou hrál. Že chtěl, aby sis tohle myslela?“ šel si k ní sednou. Popravdě, tohle Heili nenapadlo. Uvědomila si, že to mohla být taky pravda. „Normálně vidím, jak se ti v hlavě rozsvítila žárovka,“ řekl, když viděl jak jí to celé došlo. Podívala se na něj. Usmíval se, a tak se na něj usmála taky.

„Dobře, a teď ta druhá věc. Vážně ke mně něco cítíš?“ zeptala se na rovinu. Arza zvážněl. Díval se jí hluboko do očí a rukou zajel do jejích vlasů. Krucinál, zase měla pocit, že tohle zná. Opět jí pohltil ten pocit, jako když byla s Delonem. Jak jen se jí mohl dotýkat tak stejně? Jak jen bylo možné, že ho z něho cítí. A ty pocity… ty motýlci poletující v podbřísku, neobyčejný tlak v hlavě, tlukoucí srdce a záplava příjemného tepla a bezpečí. Jak jen tohle dokázal.

„Ne,“ odpověděl, což ji na moment vrátilo do reality. „Já tě miluju,“ řekl a políbil ji, čímž ji vrátil zas do světa, kde byl Delone. Nemohla jinak, než zavřít oči a unášet se vlnou s názvem David.