Tropická bouře 3 - šance pro Deloneho✔️

18.

Hlasy. Něčí hlasy se dostaly do Heiliných uší, což ji probudilo z příjemného spánku. Zápasila sama se sebou, aby se probrala. Nejradši by to neudělala, ale ty hlasy byly hlasitější a hlasitější. Děti! Došlo jí. Chtěla vyletět do sedu, ale Arzovo silné objetí, jí v tom zabránila. Uvědomila si další věc. Arza! Leží vedle ní, nahý s tím svým dokonalým tělem a objímá ji, jako by mu celý život patřila.

„Mami, jsme doma, kde jsi?“ volala na ni Hope.

„Sakra, nesmí nás takhle vidět,“ začala panikařit. Arza se probral. Nejprve si nebyl tak úplně jistý, zda se to, co se stalo opravdu stalo, ale když viděl, jak se nahá Heili obléká, byl si jist, že to byla pravda. Krásná pravda. „Dělej obleč se. Jsou tu děti a nesmí si myslet, že jsme spolu to…,“

„Spali?“ usmál se a začal hledat kalhoty. Heili mu je hodila.

„Jo, přesně a když jsme u toho, nikdo to nesmí vědět,“ dodala a zarazila se. Tohle bylo choulostivé téma. Neříká, že ta chvíle, kdy se spojili v jedno tělo, kdy se jí dotýkal rukama i rty, kdy jí slastně sténal do ucha její jméno a mačkal ji ve svém sevření. Kdy se s ním dostala na samý vrchol blaha a roztříštila se na malé kousky, nebyla nádherná, ale pořád měla Zacha. I když to mezi nimi nebylo nic růžového, tohle si nezasloužil. Sakra, jak mohla být tak blbá.

„Počkat, to jako, že lituješ?“ zastavil se a přestal se oblékat.

„Ne, já nevím. Jsem zadaná!“ zdůraznila.

„Jo, já vím, hele, teď to nebudeme řešit,“ ukázal za dveře. Za ty dveře, které se právě otevřely. Dveře, ve kterých stál David Junior, Hope, An a Paulina. Všichni na sebe koukali s vykulenýma očima a hledali ztracená slova. Heili už byla oblečená, ale Arza ne. Ten měl na sobě jen kalhoty a ještě k tomu rozepnuté.

„No, víte, já… já se polil a mamka mi dala ty věci vysušit,“ vymyslel si rychle nějakou výmluvu. Ani jemu nebylo příjemné, že je děti a holky nachytaly při takové situaci.

„Tak jo, my se jdeme převlíknout,“ řekla Paulina a vzala děti pryč. An tam ještě chvilku smála a usmívala se s lízátkem v puse.

„No, tak se tu vysoušejte, já si půjdu udělat kafe,“ a odešla.

„Sakra,“ plácla se Heili do čela a klela jak dlaždič. „Do prdele, tohle se nemělo stát.“

„No jo, já zapomněl, že jsem tě k tomu vlastně donutil,“ naštval se Arza a začal se vztekle oblékat.

„Nech toho, na tohle vážně nemám náladu.“

„Jdi někam, Heili! Chováš se jak magor!“

„Já, že jsem magor?“ ukázala na sebe a šla k němu.

„Jo! Já myslel, že...“

„Že co?“ zařvala. „Jsem zadaná. Chlap, se kterým plánuju rodinu a který mi byl oporou, který mě dostal z nejhoršího, je někde pryč a kvůli mně a co udělám já? Podvedu ho!“ zakryla si obličej dlaněmi a rozplakala se. Přišla si jako ta nejhorší ženská na světě. Jako někdo, kdo umí házet jen klacky pod nohy, místo toho, aby ukázal, jak umí milovat. Vždyť Zach ji miloval z celého srdce a ona mu nikdy nemohla dát to, co by si zasloužil. Celý jejich vztah dávala přednost Davidovi. Mrtvému muži. A pak někomu, kdo jí ho připomínal. Namlouvala si, že je to David, aby si nemusela přiznat, že ho ztratila. Dřív si myslela, že se s tím naučila žít, ale nenaučila. Nešlo to. Milovala ho prostě tak moc, že nešlo jen tak zapomenout. A všechno to odnášel Zach. Ty její nesnesitelné nálady. Odmítaní rozšíření rodiny a čas strávení s Arzou. S tím, co byl tam moc podobný Delonemu.

„Heili, omlouvám se,“ přál si, aby jí mohl říct celou pravdu. Moc by chtěl říct, kdo je a co se stalo, ale nemohl. Ne teď, když je jí tak blízko. Ne teď, když ji držel v náruči a zas se s ní miloval. Ne teď, když byla zase jeho. Byť jen na malý okamžik, ale byla tam. Mohl ji líbat, hladit, mazlit a sténat její krásné jméno. „Ale to, co jsem řekl, je pravda. Miluju tě. Vždycky jsem tě miloval,“ pochopil že potřebuje čas, aby si srovnala myšlenky, a tak jednoduše odešel a dopřál jí čas. Čas, který neměl.

Heili se sesunula k zemi a plakala. Tolik si vše vyčítala. Bylo jí ze sebe samotné zle.

„Mami!“ Vykřikla Hope hystericky. Heili si rychle setřela slzy a utíkala se podívat, co se stalo. Vběhla do obýváku a to, co viděla, jí vyrazilo dech. Arza. On zamrzl. Stál připraven ke roku, ale ani se nehnul. Kolem něho poletovalo ledové pole a modré světlo. Heili k němu pomalu přešla a natáhla k němu ruku, ale nedotkla se ho.

„Co-co se stalo,“ vykoktala ze sebe. Dívala se do jeho očí, které ji prosily o pomoc.

„Nevím. On prostě šel a pak najednou začal mrznout,“ zaječela Paulina.

„Ježiši Kriste, tohle je šílený,“ panikařila An.

„Mami, bude v pořádku, že ano?“ plakala Hope. „Je to, je to,“ vzlykala. Chtěla jí říct, kdo to doopravdy je, ale přes šílený pláč jí to nešlo.

„Neboj, zlato. Je to v pořádku. Já mu pomůžu. Jen mi slibte mi, že budete stateční a půjdete s tetami,“ objala ji a pak nastavila ruku i k fňukajícímu Davidovi. Vážně se bála, že ti dva budou mít z toho, co se kolem nich děje trauma, ale to teď neměla sílu řešit. Hlavní bylo dostat je pryč, protože cítila, že se blíží zlo. Podívala se na holky. Ty jí z očí vyčetly prosbu, aby se postaraly o děti, zatím co ona bude opět zápasit s Démony.

„Kam je máme vzít?“zeptala se Paulina.

„Do domu na pláži. Teď tam bydlí on, ale zatím vám to poslouží. Tady jsou nějaké peníze a ještě vám pro ně sbalím věci,“ i s dětmi odešla do pokojů, kde do batůžku naházela nějaké oblečení Ani netušila co, prostě něco. Předala to holkám a políbila děti na rozloučenou.

„Brzy se zas uvidíme, slibuji.“ Pak se postavila a objala i holky. „Děkuji.“

„Nemám tu zůstat s tebou?“ nabídla se An.

„Ne, potřebuju tě u dětí. Ale děkuji. Už běžte, ať mu stihnu ještě pomoct. Myslím, že vím o co tady jde,“ podívala se na zamrzlého Arzu s lítostí.

„Dávej na sebe pozor,“ políbila ji na tvář a naposledy ji pevně objala. Tolik se o ni bála, ale věděla, že ona to zvládne. Kdo jiný, než ona.

Když zůstala sama. Prošla se po místnosti, rozhlédla se kolem sebe, protože věděla, že sama rozhodně nezůstala. Po zádech jí proběhla husina a najednou se v domě ochladilo mírně nad bod mrazu.

„Tak se ukaž, ty hanebný parchante!“ vykřikla naštvaně.

„Tvé přání je mi rozkazem,“ zjevil se před ní Zmrzlík. Konečně ho viděla. Konečně se mu dívala zpříma do očí a to, co spatřila jí doopravdy vyrazilo dech.