Tropická bouře 3 - šance pro Deloneho✔️

14.

„Musíme ho někam uklidit,“ pošeptala Heili, zatímco sledovali Koltna, jak se láduje jejich večeří.

„Jo. Přemýšlím nad tím. Musíme ho dát do ochranné vazby. Nic jiného nám nezbývá,“ pošeptal i on ji. Podíval se na ni. Nevšimla si jeho pohledu, ale on věděl moc dobře, že ten polibek chtěla. Že kdyby nepřišel tenhle vagabund, určitě by teď dělali něco jiného, než to, že vymýšleli, kam ho schovat.

„Jo, to bude asi nejlepší. Jen se ho na něco zeptám. Ty zařiď tu ochranou vazbu.“

„Ne, ty půjdeš domů a já to zařídím. Jsem tvůj šéf, a jako takový, tě vyhazuju z týhle služebny?“ stoupnul si před ni a chytil ji za ramena.

„Máš o mě přehnanou starost. Nic mi není, tak toho nech, ten kluk víc věří mně, než tobě, takže mě potřebuješ. Teď zařídíš tu vazbu. Prosím," dodala v klidu, ale dost jasně na to, aby Arza sklapl a splnil její rozkaz. Ona vždycky musí mít to, co chce. Proto ji nenáviděl a proto ji teď miluje.

„Koltne?“ posadila se k němu a koukla na Arzu, který šel pryč s kanceláře, aby mohl všechno obvolat. „Promluvíme si. Potřebuju tvojí výpověď. Jsi schopný mi ji dát?“ Natáhla ruku a připravila prst na diktafon, aby si mohla jeho svědectví nahrát. Kolten si otřel pusu do hřbetu ruky a hlasitě polkl.

„Nemusím vám nic říkat, já vám to ukážu,“ natáhl k Heil ruku, ale ta ji od něj odsunula. „Rychle, než se vrátí,“ otočil se za Arzou. „Slibuji, že se vám nic nestane.“

A tak Heili poslechla a podala mu ruku. Když se dotkly, projela jí vlna vidění.

Byla opět v té sklepení místnosti. Kolem oltáře postávalo několik lidí v kápích. V rukou měli svíčky a něco odříkávali. Jako by modlitbu.

„Volají ho. Jejich pána, díky němuž jsou silnější. Nebo si to aspoň myslí.“ Ani si nevšimla, že je tam s ní Kolten.

„Co jsou zač?“ nechápavě se na ně dívala. Z tohohle místa a z toho, co dělali, neměla vůbec dobrý pocit. Cítila strach, ale jako by nebyl její, nýbrž dívky, jež ležela na oltáři. Byla celá přikrytá nějakým hadrem pošpiněným krví.

„Poslové,“ řekl jenom.

„Čí?“ vyptávala se dál.

„Jeho,“ ukázal na starou almaru, v niž někdo, nebo něco bylo. Něco, co v Heili vyvolalo mráz. Něco, co se tam schovávalo a způsobovalo dívce bolest.

„To je Bryana,“ neptala se, ona to věděla.

„Chudinka,“ politoval ji. Heili už chtěla položit další otázky, když ji něco zaujalo. Ta dívky, měla odhalené dlaně a ty dlaně začaly modrat. Jako by je polil tak ohromný chlad, že okamžitě zamrzla. Ale to nebylo celé. Ona… ona vzdychla. Lámala si nad tím hlavu. Vážně vidí to, co si myslí? Vážně se tu provádí orgie? Smrtící orgie?

„Už se blíží,“ Kolten chytil Heili za ruku a v tu chvíli se vrátili.

Seděla opět v Arzovo kanceláři a zírala tupě na Koltna. To, co právě viděla, ji vyděsilo natolik, že neměla slov. Pomalu jí vše docházelo. Ten mrazivý duch, co ji napadl v márnici, zabil Bryanu. A to tím, že ji znásilnil a ona potom umrzla. Přemítala si v hlavě její setkání s duchem a když jí došlo, co jí málem udělal, prudce vstala a vyděšeně se podívala na Arzu, který stál ve dveří a nechápavě se na ni díval.

„Musím vypadnout,“ začala prchat. Netušila, kam jde, ale nohy ji někam prostě vedly a ona musela pryč. Ještě nikdy se tolik nebála. Věděla, že tohle není jen tak. Tenhle případ by prokletý. Nešlo jen o obyčejnou vraždu nějaké sekty. Jde tu o mnohem víc. Něco, co nemá co dočinění s tímhle světem. Bože, ten mrazivý duch, nebo démon, nebo cokoliv to jen je, se určitě nespokojí jen s jednou obětí a ona moc dobře věděla, kdo bude další.