Spark of Hope

Kapitola 1

O 17 let, 2 měsíce a 10 dní později.

Hodím špinavý hadr do kýble a rychle ho vymáchám. Prsty mám úplně zkřehlé od ledové vody, ale to je to poslední, co mě teď trápí.

„Jsi moc pomalá!“zavrčí na mě můj dozorce. S plesknutím hodím hadr na podlahu.

„Omlouvám se, pane.“zašeptám s očima skloněnýma k podlaze. Chlap si jen něco zamumlá a znovu začne hvízdat. Nesnáším jeho hvízdání. Je naprosto mimo rytmus i tón, což mě dráždí do takové míry, že mám chuť zauzlovat mu jazyk. Potřesu hlavou a pokračuju v utírání podlahy.

„Támhle jsi udělala šmouhu!“zakřičí na mě, když už jsem skoro u dveří další místnosti. Hluboce se nadechnu, než se otočím a s pasivním postojem dojdu na místo, které mi ukazuje. Dozorce mě nezapomene nakopnout do nohy, když odchází s výhružkami, že to po mě všechno zkontroluje. Zavřou se za ním dveře a já se rozplácnu na zemi. Jsem vyčerpaná. Je kolem půlnoci a já jsem na nohou od 7. Nemám už ani drobet síly a to na mě čekají ještě další dvě místnosti. Vylekaně se zvednu, když uslyším kroky na chodbě za dveřmi, ale dovnitř nikdo nepřijde. Proč taky? Kdo by sem chodil? Všichni se štítí pohledu na mě. Dceru Caucho a přitom Navitas. Kdo to kdy slyšel? Dřív se mi chodili smát, ale i tenhle zájem o mou maličkost je přešel. Jsem jenom odpad, se kterým si nevědí rady. Nevědí, proč existuju, a proto jsem ještě naživu.

…

Dokázala jsem to. Sama tomu stále nemůžu uvěřit, ale i dozorce nenašel na mnou umyté podlaze chybu. Rychle ze sebe sundávám ty špinavé hadry, které mi přidělí každý týden na uklízení, a skáču pod sprchu. Během minuty se celá vydrhnu, a když přestane téct voda, nezaskočí mě celou namydlenou, jako už mnohokrát před tím. Rychle se převleču do bílého trička a bílých kalhot, které mi jsou trochu delší. Vlasy si během pár sekund zapletu do copu a skočím do bot. Otevřu dveře přesně ve chvíli, kdy na ně chce mračící se dozorce zaklepat. Nenavazuju s ním oční kontakt, protože nechci dostat facku. Civím na špičky svých bot.

„Máš 3 sekundy zpoždění.“zavrčí na mě. Mlčím. Bez dalšího slova se otočí a odejde. Rychle ho následuju s hlavou sklopenou. Cestou kolem nás projde jen velmi málo lidí, což není žádná zvláštnost. Tady ve sklepení se moc Caucho nemotá. Cestu znám nazpaměť, proto když dozorce prudce zastaví s očekáváním, že do něj narazím, stojím pár kroků od něj. Odfrkne si, když odemyká kovové dveře, které se vzápětí se skřípáním otevřou. Dozorce mě surově chytne za ruku a strčí dovnitř. Dveře se za mnou zavřou a já se ocitnu v naprosté tmě. Snažím se nepropadat hysterii, ale stejně jako vždy začnu stísněností lapat po dechu. Nesnáším své klaustrofobické sklony, ani ten strach ze tmy, který mě už od mala sžírá, ale neovládnu to. Mohla bych si posvítit jiskřičkou, ale následky toho činu by byly obrovské. Mám zakázáno používat svou sílu. Proč? Sama nevím. Nikdy mi to nevysvětlili, ale poté, co jsem byla 3x zbičována jsem s tím přestala. Chybí mi to. Moje tělo je takové… Plné něčeho, co nemůžu vypustit ven. Světla se pomalu začnou rozsvěcet a já úlevou vydechnu. Stejně si myslím, že mě tou temnotou na začátku chtějí donutit použít energii, aby mě mohli potrestat. Uprostřed místnosti stojí sterilní lehátko a já k němu na pevných nohách dojdu. Neváží se k němu pro mě dobré vzpomínky. Jako malá jsem omdlívala už před kovovými dveřmi venku… Smutné, na co všechno si člověk dokáže zvyknout. Jedním pohybem skopnu dolů boty a položím se na lehátko. Chvíli zírám na bílý strop nade mnou a ignoruju hrobové ticho v místnosti. Jediná věc, která tu je, je to lehátko a já. Vím, že se sem za chvíli nahrnou šílení vědci vypadající kvůli těm děsivejm skafandrům jako astronauti, proto rychle zavřu oči. Musím usnout, než přijdou. Pokud neusnu, budu vědět, co mi dělají, kolik jehel píchají do mého těla, i kolik krve z ní vypumpovávají a to opravdu nechci. Díky tréninku spím za pár vteřin. 

…

Probudím se ve své posteli. Nepátrám potom, jak jsem se sem dostala, vždycky se tu ocitnu. Posadím se a začnu prohlížet své tělo. Modřina se mi po nešetrném vpichu jehly utvořila na levém předloktí a na koleni. Dalších 15 vpichů najdu na břiše, ale nic strašného to není. Znovu si lehnu na postel a prudce vydechnu. Netroufám si odhadovat kolik je hodin, ale cítím se odpočatá. Měla bych ještě spát, protože jakákoliv energie navíc se mi k přežití hodí, ale stejně bych neusnula. Seskočím z postele a přejdu do skromné koupelny, která je velká tak dva metry na 2 metry. Maličkaté roztřísknuté zrcadlo mi poskytne výhled na můj obličej. Fialové kruhy pod očima, bez kterých se snad ani neznám, vrásky kolem očí, které za léta neustálé dřiny přibyly… Vypadám jak stařena, přesto jsou mé oči živé. Proto je sklápím. Nedokážu z nich odstranit ten lesk, který dozorce vždycky rozčiluje. Opláchnu si obličej a vypláchnu pusu. Promnu si oči a vrátím do „pokoje“. Nazývala bych to spíš spíží, ale je to to jediné v mém životě, co se nemění. Postel, malý stůl a židle. Vše. Mezi tím jen minimum prostoru. Překvapeně nadskočím, když se ozve zaklepání na dveře. Kouknu se z okýnka. Ještě je tma. Budu pracovat dýl. S povzdechem se zvednu a dojdu otevřít. Překvapeně zírám na muže středního věku, který se ležérně opírá o mé dveře a dívá se do mobilu. Když si uvědomí, že dveře zmizely, zvedne na mě hlavu a usměje se.

„Ahoj, jsem Liam, a přišel jsem tě zachránit.“potom už ucítím je nstudený hrot injekční stříkačky, která se mi zabodne do krku. Svět kolem zčerná.

.............................................. Argh... Já fakt nevim jak se mám ohledně tohohle cítit :DDD Dalo mi děsnou práci vykoumat všechny drobnosti, takže se omlouvám, že je tu až teď, ale rychlejc to prostě nešlo! :DD Potřebuju znát vaši kritiku, páč já jsem vážně zmatená :D Líbilo se vám to? :D Protože jsme všichni zjistili, že je to úplně jiný, než Electric girl :D

Zbožňuju vás :**