Spark of Hope

Kapitola 13

"Chceš něco vědět?"zeptá se, zatímco skáče na mou postel. Přimhouřím oči a začnu se hrabat ve skříni. 

"Nejsem si jistá..."

"Měl ho ze mě fakt tvrdýho!"uchopím první věc, která mi přijde po ruku a hodím jí po Alfovi. Ten se zasměje, když v rukou otáčí červenou podprsenku. 

"Ty jseš takovej úchylák!"zaječím na něj hystericky, ale on se jen směje. S povzdechem pozoruju, jak si zkouší nandat vršek mých plavek, než k němu přijdu a vyškubnu mu ho. Zazubí se na mě. 

"Stejně mě miluješ!"oznámí mi do zad, protože už se zase hrabu ve skříni. Jsem si jistá, že tu byly ty bledě modrý... 

"Pokud hledáš ty bledě modrý příšery, tak to vzdej, vyhodil jsem je."otočím se na Alfa, který si nezaujatě prohlíží svou manikúru. 

"Ty ses mi hrabal ve skříni?!"zaječím na něj znova. Nevinně se na mě podívá a pokrčí rameny. 

"Nezlob se na mě, beruško, udělal jsem to jako preventivní opatření! A ještě že tak! Ty tepláky by ti udělaly ze zadku almaru!"hájí se. 

"Bože! Ty jsi tak strašně milej!"znovu se otočím a vezmu černé tříčtvrťáky. 

"No! Ty jsou dobrý! Pokud tě moc neopnou, víš kolik jsi toho k obědu snědla a... no... prostě teď nepotřebujeme tvůj zadeček zrovna ukazovat."flustrovaně vydechnu. 

"Sakra, Alfe! Přísahám, že jestli nepřestaneš komentovat moje pozadí, jednu ti ubalim!"on ale jen mávne rukou. Přimhouřim na něj oči, ale nic si z toho nedělám. Nějak moc mi nezáleží na tom, jak vypadám. Koho bych tu chtěla ohromit? Aleka? Liama? Ha... Jeden je trouba a druhej by moh bejt můj děda.  

Rozepínám si kalhoty, když Alf zase spustí. 

"Zbožňuju tvoje kalhotky, to jsou ty s Minnie, že jo?"

"Faaajn, hrabat se mi v prádle už je divný. Kdybys nebyl gay, bála bych se, že jsi perverzák. No ale.. Perverzák a gay se nevylučuje, že?"Alf mi pošle pusu. Rychle na sebe natáhnu tepláky a zamířím ke dveřím. 

"Musim s tebou do tělocvičny? Ne že bych byl otrávenej tvojí přítomností, ale... Bude tam Alek!"Alf zní fakt zoufale. 

"Proboha. Bude to tvůj... švagr, pokud se nepletu, a ty jsi z něj pořád tak posranej? Začni mu tykat a vzchop se chlape!"dojdu k němu a chytnu ho za ruku. 

"Jdeš se mnou. Strachu se musí čelit!"oznámím mu a táhnu ho ke dveřím. 

O 10 minut později, protože Alek musí vždycky přijít pozdě, stojím uprostřed tělocvičny, zatímco mě pozorují tři páry očí. Alek se dívá otráveně, Liam zachmuřeně a Alf... Vystrašeně. 

"To vážně neumíš vůbec nic?"podiví se Alek a přejde blíž ke mě. Zavrtím hlavou. Netuším ani, jak vyvolat jiskru. Je to tak dlouho, co jsem to zkoušela. Alek si povzdychne a přejde ke mě. Postaví se přede mne čelem a chytí mě za ruku. Rychle ucuknu a vyděšeně se na něj podívám. Jeho oči se zůží a povzdychne si. 

"Uklidni se, chci něco zkusit."znovu ke mě natáhnu ruku a já mu do ní s polknutím vložím tu svou. Jeho dlaň je mozolnatá a vroubkatá, přesto tak příjemně hřejivá a... Zapištím, když mi dá ránu a vytrhnu mu ruku. Alek se pobaveně usměje (kretén) a o krok couvne. 

"Promiň, jenom jsem se ujišťoval, že jsi opravdu Navitas."mrkne na mě.

"Pokud jsi skončil se svým stupidním předváděním, můžeš jí vysvětlit princip."vyruší nás Liam a Alek na něj překvapeně pohlédne.