Spark of Hope

Kapitola 9

Od chvíle kdy Liam odešel jsem nezamhouřila oka. Ne, že bych nebyla unavená, protože to opravdu stále jsem, ale strach z toho, že pokud oči jednou zavřu, už nebudu mít možnost je otevřít, byl větší. Prozkoumala jsem každou prasklinu ve zdech, prolezla všechny šuplíky a učinila zásadní rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že můj život je poslední dobou tak často ohrožován a já nevím, kdy skončí, přestanu jím jen proplouvat. Místo přežívání budu žít a využívat situace pro vlastní dobro... To není úplně přesné, zní to spíš jako to, co jsem dělala teď... Pořád jsem se smiřovala s okolím, abych přežila, ale přesto mě chtěli odstranit. Teď se nebudu snažit jenom přežít, ale užít si to. Jo, přesně tak.

Na postel opatrně položím červenou blůzu s hlubokým výstřihem a bílé, tenké, na dotek příjemné kalhoty. V něčem podobném jsem jednou zahlédla manželku Fernanda, když jsem se zdržela s uklízením jednoho pokoje a ona tam na mě narazila.

Zaženu vzpomínky na trest, který následoval a přesunu se do koupelny. Po pár minutách zkoumání, jak se přepíná sprcha v kouhoutek, napustím vanu horkou vodou až po okraj. Sundám ze sebe košili, do které mě zase někdo převlékl a pomalu vlezu do vany. Horká lázeň mi uvolní napjaté nervy. Celá se potopípm a fascinovaně zkoumám ticho, které je pod hladinou. NIkdy jsem ve vaně nebyla. Jediné, co mi bylo u Caucho nabídnuto, byl malý plesnivý sprochový kout, ve kterém tekla voda jen minutu a mohla jsem do ní jen jednou za den.

Neotevírám oči, ani nezkoumám své tělo, když se vynořuji. Nechci vidět svou jiskřící pokožku - důvod, proč jsem tak nesnášená. Opatrně vylezu, zabalím se do ručníku a mokré vlasy nechám si nechám volně splývat po zádech. Před zrcadlem najdu ostrou žiletku, a jemně si oholím podpaží - další věc, kterou jsem nikdy nedělala. Po každé návštěvě u vědců jsem se vrátila naprosto bez chlupů. Párkrát jsem viděla a cítila, jak mi nešetrně rvou jemné chloupky... Otřu zamlžené zrcadlo a podívám se na sebe. Kruhy pod očima jsou fuč, ale jinak jsem pořád stejná. Co jsem čekala? Že se ze mě přes noc stane jiná osoba?

Černo-modré vlasy mi těsně rámují obličej a konečky dosahují k okraji ručníku. Lícní kosti děsivě vystupují a oči mám obrovsky vykulené. Lekla bych se sama sebe, kdybych se potkala. Olíznu si suché rty a s vrtěním hlavy nad svou hloupostí (protože zkoumání sama sebe v zrcadle je totální blbost) vyjdu z koupelny. Vyděšeně vyjeknu, když si všimnu siluety postávající u okna. Alek se otočí s úsměvem, který mu však zamrzne ve chvíli, kdy mě spatří. Co?! Čekal snad někoho jinýho (věděla bych, jak se cítí, před chvilkou jsem byla v koupelně tak dost zklamaná)?! Prohlíží si mě od konečků bosích nohou až po kořínky vlasů. Celé tělo mě mravenčí, ale ani se nehnu. Jen ať s podívá pořádně a zjistí, že na mě není nic zajimávého.

"Omlouvám se, že jsem sem tak vtrhnul, ale myslel... Myslel jsem, že mě budeš čekat, když ti Liam řekl, kdy začínáme."pořád klouže očima po mém těle, které teď hoří. Naplňuje m neznámá touha přitisknout se k němu... Stejná jako u Iana.

Zčervenám. Nejspíš jsem v koupelně strávila víc času, než mi připadalo.

"Oblékni se, počkám na chodbě."už se otáčí, ale na poslední chvíli se zarazí.

"A hejbni zadkem."pohledem přejedu k části mého těla, o které se zmínil, a jelikož jsem se už stihla natočit tak, abych vyrazila k posteli, má na ní dobrý výhled. Toužím po tom, aby se mě dotkl, a vyděšeně polknu. Dřív, než se stačí něco pokazit, Alek vyjde z místnosti. Flustrovaně si odfrknu. Moje tělo se zbláznilo.

Snažím se co nejrychleji obléknout, ale zaseknu se u blůzy, která má opravdu inteligentní knoflíčky na zádech. Aspoň myslím, že ta strana patří dozadu. Povzdychnu si a jen v kalhotách a bílé krajkové podprsence doběhnu ke dveřím. Nikdy jsem neměla potřebu zakrývat se, nejspíš proto, že by mi to stejně nebylo dovoleno. Vědci mě potřebovali odkrytou. Otevřu dveře a vystrčím cen hlavu. Pohledem najdu Aleka, který se opírá o zeď, s hlavou zakloněnou a očima zavřenýma. Nadechnu se pro povzbuzení.

"Aleku?"zachraptím na něj. No jasně že mě musí zradit hlas. Alekovi nádherné oči se otevřou a hned zaměří na mě. Nadzvedne jedno obočí a mlčí.

"Potřebuju s něčím pomoct, moh bys...?"Alek otráveně pokroutí hlavou, ale jde ke mě. Ustoupím, aby mohl vstoupit do pokoje. Zavřu za ním dveře a když se otočím, jeho pohled padne na má prsa. Jeho ohryzek se rychle pohne, jak polkne a se zmučeným výrazem se na mě podívá.

"Co po mě chceč, Sarah?! Mám pocit, že mě chceš zničit!"zavrčí na mě a udělá krok blíž. Vyděšeně couvnu, až narazím do dveří. Dřevo mě studí do zad, ale víc mě teď zajímá Alekův rozohněný pohled.

"Po-po-potřebu.. Blůza."nejsem schopná mluvit. Nejspíš jsem si dovolila moc, když jsem po něm chtěla laskavost. Jsem tak hloupá. Byl moc špatný nápad změnit postoj k životu. Měla jsem zůstat u přežívání, to jsem aspoň zůstala živá! Alekovy oči teď říkaj spíš, že má chuť... Alek se prudce nadechne a odvrátí se ode mě.

"Dones jí."zamumlá s očima zabodnutýma na stěnu. Taky zkoumá popraskanou zeď? Rychle seberu blůzu a navléknu si jí. Záda nastavím na Aleka a čekám, až se pohne. Pomalu ke mě dojde. Cítím jeho blízkost a husí kůže se mi naskočí po celém těle. Ovine mě jeho vůně, a když se mě konečky jeho prstů jemně dotknou na krku, na chvíli zapomenu dýchat. Opatrně odhrne vlasy a všechny mi je přesune přes pravé rameno. Jeho prsty se pořád dotýkají mé kůže a vysílají ohromující pocit až do mých palců u nohou. Rukou jede po mé páteři a zastaví se opravdu nízko, tam, kde tuším začínají knoflíčky. Mám chutně nespokojeně zakňučet, protože nepokračoval níž. Pomalu, opravdu mučivě pomalu zapíná knoflíček po knoflíčku, až se dostane k poslednímu. Vrátí mi vlasy na záda a ruce položí na má ramena. Nakloní se ke mě, až se nosem dotýká mého ucha. Tiše vzdychnu. A doufám, že to neslyšel. Nic tak trapného jsem ještě neudělala. Proboha, já jsem vzdychla! Proč? Protože se mě někdo dotýká? Vždyť to nebylo strachem!

Jeho ruce sjedou dolů po mých paží a zastaví mé myšlenky. Jemně přejede přes mé prsty, než uchopí lem halenky. Stáhne jí níž, čímž odhalí vršek podprsenky-bílou průhlednou krajku. Znovu se prudce nadechne a natiskne se na mě. Podlamují se mi kolena a nejsem schopná pohybu. Stejně se nechci hýbat. Jednou rukou vklouzne pod blůzu a prsty roztáhne na mém břiše. Zakňučím. Opravdu zakňučím, protože chci něco víc. Jenom nemám tušení co. Jeho palec zavadí o lem podprsenky. Alek zavrčí a otočí mě čelem k sobě. Jeho pohled mě fascinuje. Jeho oči mají tmavý odstín a dívá se na mě hladově.Ruce přesune na můj zadek a stiskne ho. Vytřeštím oči, ale hned je slastně přivřu. Tlak v podbříšku, který je tam od chvíle, kdy se mě začal Alek dotýkat, se zvýšil na nesnesitelný. Instinktivně se na něj přitisknu, a když ucítím něco tvrdého, co se mi tlačí o stehno, zasténám. Něco potřebuju, a to nutně. Alek znovu polkne, než mě zvedne ze země. Překvapeně se ho chytím kolem krku a omotám nohy kolem jeho boků. Oba zasténáme. Jsme na sobě nalepení, ale pořád to není dost. 

Jsem rudá až za ušima a mám z toho vážně smíšený pocity :D Když jsem to začínala psát, vážně jsem nečekala, že to takhle dopadne :D ... Sakra... Achjo :D Jsem nemocná, tak omluvte moji divnou náladu :D

Snad se vám to líbí! :3

Chcete někdo věnování? :O Nevim, jestli jsem to někomu neslíbila, tak se kdyžtak přihlaste :D