Spark of Hope

Kapitola 4

Nechci s ním mluvit. Nechci tu s ním být. Mám z něj strach, a uzavřený prostor auta tomu moc nepomáhá. Fixuju oči vpřed, někam neurčito do dálky, ani nevím, co vidím. Jeho oči jsou na mě přilepené, cítím jeho pohled až hluboko do mozku a silně mě to znervózňuje. Ruce mám vlhké, a snažím se vymyslet, proč na mě tak zírá. Možná mu taky připadám jako zajímavý exemplář nového druhu? Zavrtím se, protože jeho pohled neopadá. Dveře od budovy se otevřou a spatřím v nich Liama. Když zaostří na Aleka, blýskne mu v očích a zrychlí. Nevím proč, ale jeho přítomnost mě uklidňuje. Nemyslím si, že by mi ublížil. Určitě ke mě necítí tak silnou nenávist jako Alek. Liam otevře dveře na místě Aleka a ještě víc se zamračí.

"Vypadni, Aleku."napnu se. Nesmí se hádat. Potom si to vybijí na mě. Polknu a utřu si najednou zpocené ruce do stehen.

"Liame, pil jsi, sedni si dozadu."Alekův hlas je úplně klidný, což mu snad ještě dodává výhružnost. Klepu se, když se Liam nakloní blíž k Alekovi.

"Řeknu to naposledy, Aleku, zvedni svojí prdel a přesuň jí dozadu."zavrčí Liam přímo do Alekova obličeje. Nedokážu se na to koukat. Upřu pohled na budovu, která vypadá jako neobydlená. Omítka je oprýskaná, a všude je ticho. Na parkovišti jsme jediní. Alek neucouvnu, ani sebou necukne hrubostí Liamova hlasu. Pozoruju je v odraze okna, ale i to mi připadá moc troufalé.

"Já se odsud nehnu."opáčí Alek stejně zlostným hlasem jako Liam. Oba se na sebe chvíli dívají, než se Liam rozesměje. Překvapeně zamrkám, když zjistím, že Alekovy koutky se taky zvedají do úsměvu.

"Nesnáším tu tvojí zasranou tvrdohlavost, Aleku."prohodí Liam, než s bouchnutím zavře dveře. O chvíli později se objeví na sedačce za mnou. Nedokážu zastavit ten třas z hrůzy, kterou jsem očekávala. Žádná rvačka? Hádka? Svádění vinny na mě? Jsem zmatená. Celý svět se zbláznil. Alek natáhne ruku mým směrem a já poplašeně ucuknu. Prudkým pohybem se praštím o okýnko, až to zaduní.

"Hej! Chci jenom zapnout rádio!"brání se Alek s rukama zvednutýma. Polknu knedlík, který se mi utvořil v krku a zklidním dech. Od okýnka se ale neodlepím. Alek si povzdychne, než zapne rádio. Autem se rozléhá ohlušující řev nějaké ženy. Mám chuť zacpat si uši, ale nevím, jestli by to nebyla urážka. Radši si jen skousnu tvář a dívám se ven. Stihneme se dostat dost daleko, než ženská konečně stichne. Vystřídá jí líbezná pomalá melodie, a já zavřu oči slastí. Hudba je pro mé uši jako balzám, myšlenky mi letí pryč stejně jako voda, kterou mi skladba připomíná. Když otevřu oči, zjistím, že mě Alek jedním okem pozoruje. Oklepu se a znovu už oči nezavírám. Liam nemluví, vypadá, že je zahloubaný ve svých myšlenkách. Když se začneme přibližovat k velkému domu uprostřed ničeho, kolem jen pusté pole, narovnám se. Alek zabrzdí před branou a stáhne okýnko.

"5719H"řekne do mikrofonu, kterej z panelu vyjede. Vyjeveně na to zírám, než můj pohled upoutá brána, která se začne neslyšně otevírat. Alek schová hlavu dovnitř a bez jediného zaváhání projede branou. Zaparkuje před vchodem a ihned vyskočí z auta. Fascinovaně se dívám na obrovské dveře, z pod nichž vede červený koberec. Po každé straně dveří stojí květináč se zeleným, pečlivě ostříhaným keřem, vedle kterého se tyčí mohutné postavy v černých oblecích. S kývnutím se na sebe podívají, než se k nám jeden vydá. Vypadá jako gorila, má ohromná ramena a krátký sestřih. Jeho výraz je prázdný, když otevírá dveře na mé straně auta a podává mi ruku. Bojím se jí chytit, ale při jeho tvrdém pohledu to raději udělám. Muž mi pomůže z auta, a když ztratím rovnováhu, lehce se dotkne mých zad. Naštěstí se po mém boku objeví Alek, který ovine ruku kolem mého pasu a vede mě ke dveřím.

"Nic nepotřebujeme, Olafe, vrať se na své stanoviště."gorila přikývne a znovu zaujme místo vedle dveří. Ani jeden z mužů se na nás nepodívá, ale otevírají nám dveře, kterými všichni tři projdeme. Dveře se za námi zaklapnou a já zamrkám do bílo černě zařízené chodby. Alek se nezastavuje a mě nezbývá nic jiného než ho na svých slabých nohách následovat.

"Liame, najdi Kate a řekni jí, že potřebuju připravit pokoj pro hosta."poručí Alek Liamovi, který k mému překvapení bez řečí zabočí do vedlejší chodby.

"Máš hlad?"v žaludku mi kručí, ale nejsem si jistá, jestli je po mé nedávné přihodě s jedem, chytré nechat si nandat jídlo od cizích. Ale kdo pro mě není cizí? Přikývnu. Nepamatuju si, kdy jsem naposledy jedla, a ta kapačka mi moc živin nedodala. Kývnu. Alek se na mě podivně podívá, než vrátí pozornost před sebe.

"Myslíš, že zvládneš vyjít schody?"moje nohy jsou jak z želé, ale neumím si představit ten vztek. který by na něho přišel, kdybych toho nebyla schopná. Tohle zvládnu. Znovu mu kývnu.

"A budeš se mnou někdy mluvit?"překvapeně zamrkám. Tak tuhle otázku jsem nečekala. V krku mám sucho, když otevírám pusu, abych mu odpověděla, ale dřív než stihnu vydat hlásku, ozve se chodbou pištivý nadšený hlas volající Alekovo jméno. Oba se otočíme, protože kvůli naší poloze to ani jinak nejde a spatříme blonďatou dívku. Vypadá jako ideál krásy. Vlasy jí v jemných kudrnách spadají až k pasu, pleť má dokonalou a modré oči jiskřivé. Její postava není ani vyhublá, ani tlustá, naprosto dokonalá. Dokážu jí jen tiše závidět a snažit se nerozbít si tlamu, když mě Alek pustí aby mohl otevřít náruč pro neznámou dívku. Sleduju, jak ho nadšeně obejme kolem krku a přitiskne rty na ty jeho. Alek jí obejme kolem pasu a nijak se nebrání. Nikdy jsem nikoho neviděla provádět takovéhle... důvěrnosti? Připadá mi to podivné, ale přesto mě bolí na hrudi, když je sleduju. Další věc o kterou jsem byla ochuzena? Alek se odtáhne a dívce se skrabat čelo.

"Tohle je Sarah. Bude tu bydlet, než Liam vymyslí, co s ní. Sarah, tohle je Kate, moje snoubenka."očima přelétávám z jednoho na druhého a přemýšlím, co slovo "snoubenka" znamená, když to řekl tak hrdým a sebevědomým hlasem. Nemyslím si, že zíráním na ně na to přijdu, proto se rychle vzpamatuju a kývnu na Kate. Ta se na mě přátelsky usměje, ale od Aleka se nehne.

"Bála jsem se o tebe, miláčku. Měls mi napsat, že se zdržíš dýl, nežs měl v plánu."říká mu podivně sladkým hlasem. Je mi to nepříjemné, i když nevím proč.

"Všechno bylo na rychlo, promiň."pokrčí Alek rameny, než se otočí a ruku v ruce s Kate vyrazí ke schodům.

"Pojď tudy, Sarah."křikne ještě za mnou, když vystoupí na první schod. Stojím jako opařená, když si uvědomím, že ani jeho pomoci se do schodů nedočkám. Malátně se opřu o zeď, najednou ještě slabší než před chvílí. Zatočí se mi hlava, proto pevně stisknu víčka k sobě.

Co se mnou bude?

Omlouvám se za dlouhou neaktivitu, ale blíží se čtvrtletí a myslim, že všichni víme, jaká hrůza to teď ve škole je :D

Nechtěla bych bejt Sarah :DD Je mi jí vážně líto, asi bych se po****a, kdybych byla sama v neznámém prostředí, zesláblá a s lidma, kterým nevím, jestli můžu věřit :D Yep, pravděpodobně bych utrpěla šok :D.

Příští týden máme rodičák -_- Doufám, že i po něm budu schopná nějak přidávat :DD

Zbožňuju vás :**