Spark of Hope

Kapitola 3

Už jsem své jméno dlouho neslyšela. Nikdo mi jím tak nikdy neříkal. Nepovažovali mě za člověka, tak proč mě tak oslovovat? Nemůžu mluvit, v krku mám sucho a nejsem schopná otevřít pusu. Strašně mě bolí v krku, jícen mám v jednom ohni. Jen na Liama zírám a pořád dokola mi v hlavě běží mé jméno.

„Myslel jsem, že má problém s fyzickym zdravim, ne že je i mentál.“odfrkne si Alek a sedne si do křesla v rohu místnosti. Sklopím pohled na své ruce. Dokud jsme u slovních urážek, nebolí to.

„Zmlkni, Aleku.“zavrčí na něj Liam a s úsměvem se na mě otočí.

„Zlatíčko, umíš mluvit?“S očima stále sklopenýma přikývnu. Nechci je rozzuřit očním kontaktem.

„A myslíš, že bys mi mohla něco říct?“rozčiluje mě, že se mnou mluví jako s dítětem.

„Jistě pane.“šeptnu. V pokoji nastane ticho a já se snažím rychle vymyslet, co jsem udělala špatně. Chtěl přece, abych promluvila.

„Bezva, aspoň něco ji nemusíme učit.“zamumlá Alek. Chtějí mě učit? Cože? Překvapením zvednu oči a setkám se s těmi jeho. Zamračí se, proto pohled okamžitě sklopím. Chlad z něj vyzařující mi ale stihl přivodit husí kůži po celém těle.

„Sarah?!“vykřikne Alek. Trhnu sebou a přikrčím se. Očekávám ránu, ale žádná nepřichází. Místo toho slyším rychlé kroky přibližující se ke mně. Dvě ruce mě uchopí za kotníky a stáhnou na kraj postele. Vyjeknu překvapením, ale hned se zakousnu do rtu. Nikdy nesmím křičet. Je to známka slabosti, a tu já ukazovat nesmím. Jen jí využijí. Až moc se bojím, proto ignoruju bolest, která se v mém těle při pohybu probudila.

„Podívej se na mě, Sarah.“přikáže mi Alek tichým hlasem. Překvapí mě, že neslyším ani náznak zlosti, či vzteku. Rychle poslechnu, i když bych se jeho pohledu ráda vyhnula.

„Nemusíš se nás bát, dobře? Chceme ti jenom pomoct, neublížíme ti.“přimhouřím oči, protože mi tělem prolétá bolest podobná elektrickým šokům. Před očima se mi dělají mžitky a Aleka vidím rozmazaně.

„Nevěříš mi? Nebo proč se tak mra…“přes hukot v uších už zbytek neslyším. Mé tělo sebou začne samovolně škubat. Nedokážu tomu nijak zabránit. Začnu se dávit a jsem opravdu šťastná, že jsem nepoblila Aleka. Můj žaludek se celý obrátí naruby a já nedokážu ignorovat krev, kterou plivu. Když se narovnám, Alek se na mě dívá jako na zrůdu. Naštěstí se mi jeho obličej rozmaže a já se ponořím do tmy.

…

„Sarah, potřebuju, abys otevřela oči.“i když jsem opravdu unavená a víčka mám ztěžklá, pomalu je otevřu. Ihned toho lituju, protože náhlé světlo mi zornice skoro spálí. Křiklavě bílé stěny bičují mé oči, proto je rychle zavřu. Po chvíli se odvážím přimhouřenýma očima po místnosti rozhlédnout. Znovu ležím na posteli. Kolem stojí mraky pípajících přístrojů a na židli sedí Liam.

„Díky Bohu. Říkali, že se probudíš už před deseti minutama.“úlevně se opře o opěrku a promne si oči. Vypadá unaveně, ale on teď není má starost. Mám nepříjemný pocit v nose, ale když chci zvednout ruku, abych si ho promnula, všimnu si kanyly, kterou mi do žil vtéká průhledná tekutina v sáčku zavěšená na stojanu.

„To ti tam asi ještě chvíli zůstane.“podotkne Liam. Zrychleně dýchám a je mi špatně. Otrávili mě. Opravdu mě chtějí zabít. Musím se té věci zbavit! Určitě do mě pumpujou nějaký…

„Sarah! Uklidni se! Tvoje EKG šílí! Jsou to jen léky proti bolesti!“nevěřím mu. Druhou ruku nemám omezenou, takže ji použiju a jedním rychlým pohybem kanylu vytrhnu. Posadím se a zjistím, že v nose mám další dvě trubičky. Místnost se se mnou motá, ale jsem moc zaměřená na své přežití, než abych si s tím lámala hlavu. Když je chci vytrhnout stejně jako kanylu, Liamovy ruce mě zadrží.

„Přestaň! Ublížíš si! Někoho ti zavolám!“zajíkavě dýchám a žaludek se mi kroutí strachem. Vyděšeně očima bloudím po místnosti. Liam se zvedne a se starostlivým výrazem vyjde z místnosti. Sama jsem jen chvíli, protože se dovnitř vřítí muž v bílém plášti.

„Ty nebudeš zrovna ukázkovej pacient, že?“zeptá se se smíchem, když přechází k mé posteli. Vyděšeně ho pozoruju, když mi vytahuje trubičky z nosu.

„Jsem doktor Darlick, a bylo mi ctí zachránit ti život.“udělá pukrle.

„Caucho ti do těla napumpovali smrtící dávku Kolchicinu. Naštěstí jsme tě stihli stabilizovat včas, takže bys měla být v pořádku. Vypumpovali jsme ti žaludek a v tý kapačce, kterou sis tak pěkně vytrhla, byla naprosto nepotřebná glukosa. Obávám se, že by se u tebe mohla vyskytnout alopecie, ale u otravy kolchicinem je to běžné, takže se toho nelekej. Můžeme jen doufat, že nebude trvalá…“alopecie? V životě jsem to neslyšela, ale nehodlám se ho ptát.

„Měla bys zůstat pár dní v klidu a načerpat sílu. Alek s Liamem se o tebe postarají, takže tu na ně počkej.“zářivě se usměje, zrakem přejede po monitorech okolo, a potom odejde. Otrávili. Opravdu mě otrávili. Chtěli se mě zbavit. Zaryju si nehty do dlaně. Potřebuju cítit bolest, protože se cítím opravdu otupěle. Když se otevřou dveře, ve kterých stojí Alek, mám na ruce 10 krvavých půlměsíců. Alek se mračí, což mě ani nijak nepřekvapí.

„Liame, nebudu ji tahat, to doufám chápeš!“zavrčí za sebe. Přes jeho rameno spatřím usmívajícího se Liama. Protočí oči a poplácá ho po rameni.

„Dělej, ať odsud vypadnem.“zamumlá a otočí se. Nechá nás tu pozorně sledující jeden druhého.

„Opovaž se být těžká.“zavrčí Alek, když jde pomalu ke mně. Chci se zvednout na nohy, protože ty věci s taháním nerozumím, ale celá místnost se se mnou zatočí. Jedna Alekova ruka se ocitne na mých zádech, díky čemuž nespadnu na podlahu. Vykřiknu, když se skloní a tou druhou mi podtrhne nohy. Dopadnu do jeho náruče a automaticky omotám ruce kolem jeho krku.

„Neuškrť mě.“zasyčí. Bez zjevné námahy vyjde ze dveří. Jsem nervózní, ale Alek se na mě za celou cestu ani jednou nepodívá. Jsem na něm nalepená, ale nevím jak jinak to udělat. Ruce mám za jeho krkem, a konečky jeho vlasů mě lechtají do hřbetu ruky. Úlevně vydechnu, když spatřím na konci chodby, kterou zrovna procházíme Liama.

„Venku mám auto, dones jí tam, ještě skočím za Isabellou.“Alek se zamračením kývne a Liama obejde. Dívám se, jak Liam s podmračením zapluje do dveří, před kterými zrovna stál a pomalu je za sebou zavře.

„Kdo by do tebe řek, že budeš tak těžká?“stěžuje si Alek. Řekla bych mu, aby mě položil, ale nejsem si jistá, jestli by mě nohy unesly. Alekovy pohyby si s jeho slovy protiřečí, kráčí jistě a lehce. Nepokládá mě na zem, když z kapsy vytahuje klíčky. Překvapivě jemně mě usazuje na sedadlo a připoutává. Autem jsem nikdy nejela. Jediné, co jsem s nima dělala, bylo jejich uklízení. Vlastně jsem nikdy nebyla dál než na příjezdové cestě k pevnosti. Alek zabouchne dveře a o pár sekund později si otevře dveře na straně řidiče. S hlasitým vydechnutím si sedne a začne se poťouchle usmívat.

„Liam bude nadávat.“zazubí se a připoutá. Nechápavě nad ním zavrtím hlavou. Ten kluk je prostě divnej.   

Poslední dobou je pro mě vážně těžký psát tyhle komentáře :D Chci se omluvit za případné chyby, protože jsem to napsala vážně rychle a ani jsem to po sobě nečetla :D Chci to co nejrychlejc přidat a slyšet vaší reakci :D Líbí se vám jméno Sarah? O.o :D 

Chtělo by to víc votů i komentářů zlatíčka! :D